V červnu 1956 vyvolala vzpoura poznaňských dělníků krizi komunistického režimu v Polsku. Výsledkem byla vcelku důsledná destalinizace a dílčí desovětizace země. O čtyři měsíce později přerostla v ještě důraznější odpor vůči komunistické moci také nespokojenost maďarské společnosti. Tamní říjnové povstání nakonec utopily v krvi až sovětské tanky. Československo však v tomto vzrušeném roce jaksi „vypadlo z rytmu“. Proč Češi a Slováci nežádali na rozdíl od sousedních národů komunistickou vládu, aby předložila účty? Je možné pasivitu obyvatelstva vysvětlit účinností režimní propagandy? Lze ji snad chápat jako projev ztotožnění se s režimem? Odpověď na tyto naléhavé otázky hledá v čerstvě vydané knize Promarněná příležitost mladá francouzská historička Muriel Blaive (1969).
Předvídatelné a logické
Pátrání zahajuje u XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v únoru 1956 a u Chruščovovy tajné zprávy o kultu osobnosti, v níž tento Stalinův nástupce odhalil vybraná fakta o teroru, kterým procházelo sovětské Rusko. Podle Muriel Blaive bylo právě rozšíření této zprávy v satelitních zemích jednou z rozbušek, která vedla k událostem v Polsku. Podobně povědomí o atmosféře XX. sjezdu, tvrdí Blaive, bylo jedním ze spouštěčů maďarského povstání. Protože v Československu ke „vzedmutí emocí“ nedošlo, klade si historička otázku, zda byly vůbec zdejšímu obyvatelstvu Chruščovova zpráva a informace o sovětské „destalinizaci“ dostupné. Odpověď zní ano, adekvátní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
