Na návštěvníka právě uváděného snímku Moulin Rouge čeká místo očekávaného „filmu“ změť, která na první pohled připomíná výbuch v kostymérně. Divoký sled střihů, řízený australským režisérem Baze A. Luhrmannem, si tempem nezadá s mnoha „akčními bijáky“. Na plátně běží mix populárních symbolů, odkazů a šifer a divák může za jistých okolností s úspěchem pochybovat o jeho duchaplnosti. Přesto jsou ambice Moulin Rouge smělé. Film se na pozadí filmového muzikálu pokouší historicky reflektovat stále ještě běžící boom audiovizuálních médií.
Dvě tváře
Nic neplatí doslova, ale zkusme tvrdit, že zatímco v 19. století se intelektuální proudy, občanská hnutí, ale i módní vlny zpravidla uskupovaly kolem literárních, výtvarných či uměnovědných kruhů, ve století předešlém se tak zhusta dělo i okolo hudebníků, směrů či klubů pop music. Proto jsou koneckonců John Lennon, Sting, Freddie Mercury nebo třeba David Bowie autory filmového libreta a jejich téměř zlidovělé melodie nesou základní kostru muzikálu. Přestože Moulin Rouge není a priori historickým filmem, jeho obsah je více historiografický, než by se mohlo zdát. Jde jen o to zkusit přečíst šifru, s jejíž pomocí do něj autoři zakódovali historické poselství uplynulé éry. Lze ho sledovat jako sentimentální příběh o tragické lásce dvou mladých lidí, jimž osud nepřeje, a rozdílné sociální postavení jim do cesty staví nepřekonatelnou bariéru. Je to ale také hudební příběh, tedy „muzikál“. Příběh začíná podobně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
