Na adresu Spolkové republiky Německo se někdy s jistým despektem říká, že tam bylo zakotveno ústavní vlastenectví. Je to sice pravda, ale despekt věru není na místě. Němci - na rozdíl od jiných národů - nemohli po druhé světové válce odvozovat své vlastenectví ani z etnicity, ani z historie, ani z jazyka, ani ze své kultury. To vše by připomínalo národní socialismus. Místo toho západní okupační mocnosti nadiktovaly Spolkové republice demokratickou ústavu, ke které se bez problémů může hlásit každý občan federace. Odtud vyplývá zmíněné ústavní vlastenectví. Dva roky po přijetí ústavy, právě před padesáti lety, vznikl Spolkový ústavní soud - svým způsobem nejmocnější německá instituce - coby strážce a vykladač základního zákona. Vznikl tak určitý unikát. Země, v níž neplatí anglosaské precedenční právo, má nezávislý orgán, jehož rozhodnutí fungují v široké škále problémů jako precedenty. Ale je tu i druhá strana mince: všemocnost Spolkového ústavního soudu jde tak daleko, že tato „matka všech institucí“ občas předchází práci parlamentu. Kde leží hranice mezi politickým rozhodováním (prostřednictvím volených zákonodárců, prostě lidí, kteří mají mandát) a rozhodováním ústavního soudu (prostřednictvím osmi nevolených soudců, prostě lidí, kteří se nemusí nikomu zodpovídat)? To je obecná otázka pro všechny obdobné instituce na Zemi, ale v německém případě je skutečně výrazná.
Kde je hranice
Německý magazín Der Spiegel zveřejnil k 50. výročí vzniku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
