O druhém říjnovém víkendu probíhaly v západní Evropě demonstrace proti americkým útokům na Afghánistán. „Žádnou válku“, „Stop válce“, „Nepřítel je v naší zemi“ stálo na transparentech. Soudného člověka to nemůže překvapit. Je-li odvetný úder veden proti nepříteli, vůči němuž nebyly předloženy soudní důkazy, logicky to vyvolává v mnohých pochybnosti. Smutné by naopak bylo, kdyby žádné pochybnosti nevyvstaly. Společnost, která je postavena na sebereflexi, musí každé závažné rozhodnutí a jeho oprávněnost pečlivě zkoumat. Takže spontánních demonstrací „proti válce“ se až tolik děsit nemusíme. Něco trochu jiného jsou intelektuálně podložené analýzy ve stejném duchu. Ne že by se nedalo poukazovat na rizika a chyby různých rozhodnutí, jednotlivých vojenských operací či dokonce celé války proti terorismu. Ale dotyčné analýzy jsou vedeny spíše ve stylu „všechno je špatně“: místo aby poskytovaly návod k alternativnímu, lepšímu postupu, jen sumarizují domnělé či skutečné chyby. Ukázkou, jakýmsi pars pro toto, je článek „Algebra nekonečné spravedlnosti“, který napsala indická spisovatelka Arundhatí Royová pro britský deník Guardian (29. září).
Kdo je nepřítel
Royová začíná svou argumentaci velmi racionálně. „Lidé, které neznáme, zmasakrovali lidi, které známe,“ píše na adresu teroristických útoků na New York a Washington. Ale v reakci na to prý americká vláda - dříve než pachatele řádně identifikovala či vůbec poznala povahu svého nepřítele - vyrukovala s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
