Je samozřejmě logické, že se Česká republika od počátku devadesátých let orientuje především na Spojené státy a západní Evropu. Zaplaťpánbůh zato. Mimo euroatlantickou oblast se však zdejší zahraniční politika bohužel stále potácí. Její směřování není mnohdy možné přesvědčivě vysvětlit a jednotlivé kroky si odporují. Na otázky, co je naší prioritou, se většinou dozvídáme, že vše, tedy nic. Naivně prohlašujeme cosi o zprostředkovávání míru na Blízkém východě, zároveň ale máme za sebou dodávky zbraní do Sýrie a naše delegace bez jakéhokoli vysvětlení cestuje do Bagdádu. V době balkánských válek někteří naši představitelé tvrdili, že nelze rozlišit agresora od oběti, a za náletů na Jugoslávii jiní dávali pomocí česko-řeckých iniciativ Miloševičovi do poslední chvíle najevo, že to s pevností západní koalice nemusí být tak jisté. Nezřídka nostalgicky vzpomínáme a snažíme se oprášit staré kontakty, abychom na nesolventních trzích udali naše mnohdy neprodejné zboží, na jehož dodávky - tak jako v případě čínské elektrárny - musíme nakonec sami doplácet.
Grégr diplomatem
O zahraniční politice (s výjimkou diskuse o EU v poslední době) a všech jejích aspektech se v minulosti příliš nehovořilo. A když se nakonec nějaká debata vedla, bylo to většinou na základě odhalených skandálů. Ve skutečnosti to totiž mnohdy vypadá, že se vůči zemím bývalého Sovětského svazu a třetího světa zahraniční politika dělá spíše na ministerstvu průmyslu a obchodu než v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
