Už rok platí jeden z převratných zákonů polistopadové éry - zákon o svobodném přístupu k informacím. Má za sebou první rozsudky a praxe nepotvrdila obavy kritiků, kteří varovali, že „lidé záplavou nejrůznějších dotazů znemožní úřadům pracovat“. Naopak došlo k nadějnému vývoji. „Zákon přinesl viditelnou změnu ve vnímání práva na informace jak ve veřejnosti, tak na úřadech,“ říká spoluautor normy Oldřich Kužílek, který dodnes sleduje, jak je zákon využíván a dodržován. Má tudíž největší přehled i o potížích, na které v postkomunistickém prostředí svobodomyslný předpis naráží.
Promluvím za sto tisíc
Poslanci ODS zvedli před dvěma lety ruku pro zákon o svobodném přístupu k informacím jenom pod podmínkou, že žadatelé budou muset za poskytnuté informace platit. „Je to jedna z možností, jak zabránit zablokování úřadů,“ tvrdil tehdy Marek Benda. A právě nutnost platit se podle Kužílka stala jakýmsi „úzkým hrdlem“ v používání nové normy. V zákoně stojí, že úřad si informace může, ale také nemusí dát zaplatit. „Nevím, kolik lidí odradil od otázek samotný fakt platby. Některé úřady se o to ale vysokými cenami bezesporu snaží,“ říká Kužílek. Rekord v tomto směru drží ministerstvo školství. Petr Lacina z Unie zaměstnavatelských svazů je loni požádal o přehled „státních dotací v základních a středních školách“. Pan Lacina byl přesvědčen, že úředníci mu tuto základní informaci o přerozdělování veřejných peněz vyjedou ze svých počítačových databází. Proto jej…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
