Ještě začátkem minulého týdne se mohlo zdát, že zatčení poslance za Unii svobody Ivana Pilipa a bývalého studentského vůdce Jana Bubeníka na Kubě skončí po pár dnech vyhoštěním. Kubánská diktatura se ale rozhodla jinak. Za solidární návštěvu u dvou disidentů byli Pilip s Bubeníkem obviněni ze „špionáže pro USA a podvratného styku se členy kontrarevolučních skupin“. Protesty českého ministerstva zahraničí proti postupu kubánských úřadů byly zatím bezvýsledné. „Hysterický pokřik loutek amerického imperialismu nic neznamená,“ reagoval na diplomatické nóty z Prahy kubánský deník Granma. Castrův zásadový postup ocenily na evropském kontinentu zatím pouze dvě politické formace: Lukašenkova vláda v Bělorusku a Komunistická strana Čech a Moravy.
Pomsta za Ženevu
„Podobné zacházení s cizinci nepamatuji za celou dobu Castrova režimu,“ prohlásil přední kubánský disident a šéf tamní Komise pro lidská práva Elizardo Sanchez poté, co policie zatčené Čechy místo vyhoštění přemístila do kriminálu pro politické vězně Villa Marista. „Čeká je tvrdý režim,“ dodal. Loni se stejného „zločinu“ jako Bubeník s Pilipem dopustili dva švédští novináři, jejich polská kolegyně a později i americký vědec. Všechny po schůzce s kubánskými bojovníky za svobodu čekal několikahodinový pobyt v policejní cele a následné vyhoštění. Odvaha Pilipa a Bubeníka vynikne, když si uvědomíme, že pro kubánské komunisty se Česká republika stala v posledních letech vedle USA prokazatelně největším nepřítelem. Vše se rozjelo krátce po listopadu 1989. Už v lednu 1990 byli z Kuby vyhoštěni dva čeští novináři za „provokativní zkreslování tamní politické situace“. V létě vtrhla skupina Kubánců na českou ambasádu a několik hodin tam zadržovala jako rukojmí české diplomaty (šlo o plánovanou akci tajné policie), v roce 1992 byl v Havaně na policejní stanici zmlácen zpravodaj ČTK atd. V roce 1996 odsoudil prezident Havel a ministerstvo zahraničí trest nad čtyřmi disidenty z Kubánské rady za „podvratnou činnost“. Když pak chtěla Praha v roce 1998 povýšit našeho chargé d'affaires Petra Přibíka na velvyslance, nedostala k tomu kubánský souhlas. Castrovi vadilo, že se Přibík stýkal s disidenty. Přibíkův syn byl dokonce za schůzky s opozicí vyhoštěn. Předloni i loni prosadila Česká republika společně s Polskem na ženevském fóru OSN rezoluci odsuzující kubánskou komunistickou diktaturu za porušování základních lidských práv. Stotisícový dav Kubánců poté loni v dubnu manifestoval proti českým a polským „lokajům a loutkám USA“ před českou ambasádou v Havaně. A jsme zřejmě u podstaty věci. Prakticky všechna světová média dávají zatčení českých občanů do souvislosti s rezolucí - v dubnu se totiž koná další schůze OSN o lidských právech a od nás se automaticky čeká, že v započaté linii budeme pokračovat. Například podle BBC je možné, že Kubánci budou výměnou za propuštění „rukojmí“ požadovat vstřícnější přístup české strany. Ministerstvo zahraničí se zatím k věci nechce vyjadřovat. „To je předčasná otázka,“ řekl minulý týden Kavanův náměstek Hynek Kmoníček deníku Právo. „Ale to, jak se Kuba chová, je v této chvíli mocným argumentem, aby za takový postup byla kritizována.“ Podle Granmy se Češi provinili tím, že na schůzce ve městě Ciego de Avila předali peníze a „podvratné tiskoviny“ dvěma disidentům - řediteli nezávislé novinářské organizace Patria Antonio Femeniasovi a členu Kubánské komise pro lidská práva Robertu Valdiviovi. Kubánští účastníci schůzky ale existenci jakýchkoli materiálních darů označují za výmysl tamní politické policie.
Směšná představa
Česká poslanecká sněmovna vysílá na Kubu šestičlennou delegaci, která se pokusí dostat Pilipa a Bubeníka z vězení. Do Havany dorazily protesty Evropské unie i USA. Naopak „uspokojení“ nad zatčením české dvojice vyjádřil běloruský prolukašenkovský tisk. Druhá a poslední vstřícná reakce zazněla z Prahy - od českých komunistů. „Oni prostě porušili kubánský zákon,“ říká předseda poslaneckého klubu KSČM Vojtěch Filip. „U nás si cizinci taky nemůžou dělat, co chtějí. Belgičana, který znásilňuje děti, budeme soudit.“ Schvaluje tedy Filip stejně například zatýkání lidí, kteří kdysi porušili norimberské zákony v nacistickém Německu? „Podívejte, každý stát má právo upravit režim cizinců na svém území, jak uzná za vhodné. Nic víc, nic míň,“ říká Filip. Jeho kolega z klubu Dalibor Matulka jde na věc také pěkně zostra: „Jak znám pana poslance Pilipa, tak jel na Kubu rozvrátit režim. Ale čím déle ho tam budou držet, tím víc bude u nás za mučedníka. Mně ovšem přijde k smíchu představa, že by byl Pilip agentem USA. Proč by si Spojené státy nenašly někoho chytřejšího?“ Připadalo panu Matulkovi stejně směšné, když za vlády jeho strany zatýkali čeští estébáci jak cizince pašující sem peníze, kopírky a zakázanou literaturu, tak zdejší adresáty oněch zásilek? „O tom já nic nevím,“ říká Matulka popuzeně. To místopředseda Miloslav Ransdorf je přece jen liberálnější. „Proč se s disidenty nesetkat? Pokud jim ale něco předali, to nepovažuji za vhodné,“ říká. Ale vždyť on sám si za totality půjčoval od disidentů zakázané - a předtím sem „protizákonně“ propašované - knihy. „Samotná četba těch knih protizákonná nebyla,“ říká Ransdorf. „A hlavně - to už nemá cenu připomínat. Teď jde o Kubu. Měli bychom jednat.“ Randsdorf se pustil do díla. Přijal od Kubánců jakési dokumenty, místo toho, aby Havanu odkázal na ministerstvo zahraničí. Na jejich podkladě chce jednat a tím kubánský postoj legitimizoval.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
