Jedním z témat těchto dní je i otázka, zda bude česká společnost po bitvě o veřejnoprávní televizi stejná jako před ní. Vypořádat se s ní v rovině teoretické je prakticky nemožné. Na druhou stranu lze i od stolu vysledovat jisté tendence: co a kde se už mění a co je záhodno změnit.V obou kategoriích hraje významnou roli jazyk. Ovšem i zde je třeba případná očekávání hned v zárodku zkrotit. Uchopit seriózně jazyk zdejší demokracie devadesátých let nebude jednoduché. V tuzemských podmínkách nelze očekávat, že se v dohledné době najde nějaký český Victor Klemperer a sepíše aktuální obdobu slavné knihy „Jazyk třetí říše“. Sepsání podobného díla by kromě toho muselo reflektovat dobře zdokumentovaný slovník tuzemské normalizace.Něčeho si ale lze všimnout už teď: například skutečnosti, že halasný spor o Českou televizi se právě na normalizaci často odvolával. Během vášnivé diskuse však nebyly vedeny s normalizací pouze paralely. Způsob argumentace některých zúčastněných jasně ukázal, jak se řada normalizačních postojů a frází dovedně přetransformovala do stabilní výbavy jazyka postkomunistické společnosti. Kdo by například neznal normalizační evergreen: „Kdybych to nevzal já, přišel by možná ještě větší prevít!“ Sestavování týmu ředitelky zpravodajství ČT přineslo (ať už o jeho legitimitě soudíme cokoli) celou plejádu úderných ekvivalentů. Nejprve si ale připomeňme, jaké obsahy výše uvedená fráze zakrývala. Jednak šlo o ospravedlnění vlastního setrvávání na takovém místě,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
