Mnoho desetiletí se v Německu vedly ostré diskuse o tom, jak by mělo vypadat židovské muzeum v Berlíně. Stále dokola se řešila otázka, jak chápat holocaust, na co se má expozice zaměřit, kolik peněz na celou záležitost věnovat, zda by nestačilo jedno oddělení městského muzea. Situace se změnila, když padla zeď, město se sjednotilo a stalo staronovou německou metropolí. I tak však trvalo několik let, než mohl být druhou zářijovou neděli ve čtvrti Kreuzberg - za účasti státních špiček a nejrůznějších prominentů - zahájen provoz muzea nového.
Duchovní útočiště
Berlín už kdysi samostatné židovské muzeum měl: v ulici Oranienburgerstrasse ve čtvrti Mitte. Dveře otevřelo koncem ledna 1933, šest dní před nástupem nacistů k moci. Pro místní židovskou komunitu, již postupem času zatlačila státní antisemitská politika do bezvýchodné sociální a kulturní izolace, se výstavní prostory staly jedním z mála duchovních útočišť. Opona nad nimi se s konečnou platností spustila necelých šest let později, v důsledku pogromů z 9. na 10. listopad 1938. Právě této tragické, pro evropské Židy přelomové události je v nové expozici v Kreuzbergu věnována velká pozornost. Kurátorům se podařilo shromáždit některé amatérské filmové záznamy davových útoků, při nichž byly v Německu, Rakousku a čerstvě zabraných českých Sudetech vypáleny a zničeny synagogy, hřbitovy, tisíce obchodů, podniků a bytů. Desítky Židů přišly o život, tisíce skončily v koncentračních táborech. Pogrom…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
