Počátkem 60. let si zakladatel Nové Číny Velký kormidelník předseda Mao často stěžoval, že se k němu vrcholní představitelé jeho vlastní strany chovají jako k „mrtvému, předku na pohřbu“ - formálně mu projevují úctu a oddanost, ale jinak ho ignorují. Terčem jeho stížností byli tehdy především dva vrcholní aparátčíci: předseda strany Liou Šao-čchi a její generální tajemník Teng Siao-pching.
Revoluce není pozvání na oběd
Mao Ce-tung tehdy ještě zdaleka nebyl mrtvý a brzy to oběma vysokým soudruhům dokázal s brutální názorností. Využil svého dlouho pěstovaného kultu osobnosti, obešel stranickou hierarchii a obrátil se přímo k „lidu“. V roce 1965 rozpoutal Kulturní revoluci, která v zájmu prosazení kormidelníkovy vize dalšího vývoje líny rozmetala stranický i státní aparát a nakrátko uvolnila obrovský destruktivní potenciál nespokojených, převážně mladých Číňanů. Předsedova vize ovšem nikdy nedošla naplnění - co hůře, nebyla nikdy ani jasně zformulovaná. Mao ke svým zfanatizovaným stoupencům promlouval sice přímo, ale poměrně vágně - jeho rozmáchlé fráze o revoluci, proletariátu a dalších záležitostech mezi nebem a zemí si mohl bez zprostředkování a interpretace stranických politruků (tou dobou většinou v pracovních táborech na převýchově) vykládat každý, jak chtěl. To se také stalo. Maovi mladí revolucionáři začali pod zástěrkou obrany jeho idejí prosazovat své vlastní partikulární zájmy proti jiným revolucionářům a země brzy stanula na pokraji…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
