Může literatura rozdávat rány pěstí? Texty maďarské spisovatelky Agoty Kristofové takovou razanci rozhodně mají. Tam, kde jiní splétají efektní souvětí plná obraznosti, čteme v jejích knihách téměř banální holé věty. Místo psychologické drobnokresby postav a pokusů o zatažení čtenáře do všemožných vnitřních komplikací se autorka spoléhá pouze na výmluvnost každodenních činností a viditelných aktů lásky a nenávisti. Výsledkem je ohromující razance vyprávění jak její prvotiny Velký sešit (1986, česky 1995), tak volného dvojdílného pokračování Důkaz (1988) a Třetí lež (1991), které u nás vyšlo před několika týdny v jednom svazku. Svěřit úlohu vypravěče knihy dětské postavě není v literatuře nic nového. Dětské vidění může neúprosný životaběh dospělých alespoň místy trochu zútulnit, což se například povedlo americkému Irovi Frankovi McCourtovi ve vzpomínkové knize Andělin popel (viz Respekt č. 13/1999). Kristofová se však zásadně brání sentimentu a rozhodně nechce dojímat ani sebe, ani svět. Pokud už v tomto typu literatury chceme hledat paralelu, pak zbývá snad jen McEwanova Betonová zahrada nebo Kosinského Nabarvené ptáče.
Vzhůru do zloby
Velký sešit je deníkem dvojčat, která matka za války odveze z města k babičce na venkov. Malí chlapci se však neocitnou v žádném Ratibořickém údolí. Babička, „matka naší matky“, nesnáší ani svoji dceru, natož její "parchanty, malé smrady, zmetky, blbce…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
