Bývá velmi svízelné sladit s realitou sny o skvělých perspektivách, které musí nadejít po konci totalitní vlády. Mnohé země světa, které prošly obdobím nesvobody, s tím mají svou zkušenost. Znají to i v africkém prostředí. Jak navíc tvrdí afroskeptici - tedy ti, kteří se spíše kloní k pesimistickým výhledům -, na černém kontinentě demokratické principy nejsou tak hluboce zakořeněny jako v Evropě a v jiných krajinách s vyspělou politickou kulturou. Nutno uznat, že jim vývoj většiny afrických zemí v posledních desetiletích dává za pravdu. Snad jediný stát, který se chmurnému obrazu vymyká, je Jihoafrická republika. I tam se však v poslední době odehrálo několik znepokojujících událostí.
Africké cesty k moci
Typickým neduhem afrických zemí je skutečnost, že nejsou schopné zabránit jedincům a jejich komplicům krutě zneužívat moc, kterou obvykle získali násilím. Ani v zemích, kde se vláda dostane k moci legitimní cestou, nelze mít jistotu, že si nejvyšší představitelé nebudou chtít mandát neústavním způsobem po jeho vypršení prodloužit, nejraději na doživotí. Třeba násilím. Na samotném jihu afrického kontinentu se před sedmi lety změnil totalitní apartheidní režim v klasický model demokratické společnosti. Ačkoli se mnozí obávali krveprolití, přechod byl spíše pozvolný, ba sametový. Změně předcházely čtyři roky jednání mezi bělošskou vládou a představiteli doposud zakázaných černošských organizací. Volby v roce 1994 vyhrál podle očekávání Africký…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
