Výstava Sláva barokní Čechie je největší výstavní akce, jakou kdy Národní galerie v Praze pořádala, a znejistí nás už svým názvem. Výstavy pořádané Národní galerií zpravidla předvádějí výtvarná umělecká díla, abychom se mohli kochat jejich krásou. Baroko je název pro dobu 17. a 18. století, ovšem tentokrát se nám nenabízí „barokní umění“, ale jakási podivná entita „Čechie“. Drtivá většina z nás narazí na další nejistotu ve chvíli, kdy se pokusí vydolovat z paměti, co o téhle době vlastně víme. Ve škole nás zpravidla naučili jen něco o nevolnických povstáních a zlých jezuitech, kteří pálili české knihy. Přitom ale cítíme, že písnička Voskovce a Wericha „vono to baroko není špatný pro voko“ má něco do sebe: snad všichni Češi i Moravané vyrůstali na dohled od nějaké barokní stavby či sochy. Povědomí o baroku doplníme ještě tím, že je to umění katolické církve. Umění nejen bohaté a nádherné, ale až jaksi přeplácané, jak ukazuje i dnes asi nejčastější užití tohoto pojmu v médiích, sousloví „podnikatelské baroko“. Označuje stavby, u nichž se zámožnost majitele předvádí co nejbohatší výzdobou jeho luxusního domu a rozhodně to není nálepka, na kterou by měl být kulturní člověk hrdý. Jak to s tím barokem tedy vlastně je?
Zbláznili jste se?
Počáteční nejistota zájemců, kteří jsou zvyklí na standardní umělecké výstavy, při návštěvě expozic ještě zesílí. Nenajdou tady obrazy namalované malíři známých jmen pěkně osvětlené a seřazené ve výši očí podle…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
