Téměř tři a půl tisíce kilometrů dlouhá dělicí čára mezi Spojenými státy a Mexikem na první pohled připomene Berlínskou zeď. Na některých místech se tyčí čtyřmetrová stěna, ostatní úseky chrání plot s koly ostnatého drátu nebo těžko přechodný terén v podobě pouště nebo řeky Rio Grande. Překážky však nemohou zastavit statisíce migrantů, mířících na sever. S sebou si tito lidé na cestu berou většinou pouze sny a touhu najít slušně placenou práci. Tedy ideály, na nichž jsou Spojené státy založeny. Kolik Mexičanů a příslušníků dalších středoamerických národů se každý rok pokusí přejít na americkou stranu, nikdo přesně neví. Loni federální hlídky vrátily zpět více než půldruhého milionu lidí, mnoho z nich dokonce vícekrát. Rekord jednoho z neúspěšných přeběhlíků byl 170 pokusů o přechod za rok. Příliv Mexičanů je po desetiletí ožehavým problémem. O jeho důležitosti svědčí skutečnost, že vůbec první zahraniční cesta prezidenta George W. Bushe vedla k jižním sousedům. Se svým protějškem Vicentem Foxem hovořil právě o ilegální migraci.
Pod vedením kojotů
Útěk přes čáru už dávno není záležitostí, kterou by lidé podnikali na vlastní pěst. Podle americké Imigrační a naturalizační služby využívá až devadesát procent uprchlíků služeb převaděčů. Každé mexické městečko má alespoň jednoho člověka, který se zabývá touto profesí. Přezdívá se jim „kojoti“. Přechod hranice je sice nebezpečná a frustrující zkušenost, to však nemůže odradit další a další generace,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
