Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Komedianti za svobodu

Stotisícová vlna rozhořčení smetla nenáviděného Hodače. Pád nešťastného ředitele ČT ale nebyl tím, co dostalo vnitřní události v České republice poprvé od jejího vzniku na první strany evropských a amerických médií. Ohlas způsobila arogance a drzost, s jakou obě nejsilnější strany zasáhly proti svobodě veřejnoprávní televize. To je v demokratickém světě nevídaná věc. Na výsledku konfliktu mezi partajními předáky a občany tak záleží budoucí pověst země. Buď v ní vládnou sebevědomí lidé, kteří umějí ubránit své ústavní svobody, anebo se zkrátka přechod společnosti od diktatury k demokracii stále nějak nedaří.

Víme, kdo hraje falešně

Je krátce před pátou, středa 3. ledna. Ze stanice metra Muzeum na horním konci Václavského náměstí se už k soše svatého Václava skoro nedá vyjít. Všude se mačkají lidé. Nezbývá než vzít to oklikou po ulici Politických vězňů. Naproti davu tu jen v saku a bez jakékoli ochranky kráčí první vicepremiér a zřejmě i budoucí vůdce ČSSD Vladimír Špidla. Se sklopenou hlavou promýšlí projev, který se chystá pronést. Po pár minutách na napěchovaném Václaváku je zjevné, že odhodlá-li se Špidla k řeči, bude to mít hodně těžké. Populární moderátoři ČT slibují, že nechtějí sloužit žádnému politikovi. Laskavý Zdeněk Svěrák varuje, že „nejhorší jsou trpaslíci“, herec Jan Kraus žádá nové volby a populární miss Kateřina Stočesová v doprovodu stříbrného slavíka Daniela Hůlky všem sděluje, že ji to už „všechno strašně sere“. Když moderátoři mítinku - pro starší je tu herec Boris Rösner, pro mladé populární „samotář“ Jiří Macháček - Špidlu představují davu, je zjevné, že lidé na politiky nemají náladu.

Ohlušující pískot zklidňuje až Macháček: „Jsme demokraté, vyslechněme pana místopředsedu.“ Vicepremiér pevným hlasem sděluje, že ochrana televize je hodnota a že strana, které už bude brzy stát v čele, si to uvědomuje: nový zákon bude vypadat zcela jinak a zabrání politizaci rad. Špidla řeční tak obratně, že má po chvíli dav na své straně. Ne snad že by mu lidé aplaudovali jako za chvíli Marku Ebenovi, ale pískot přece jen přechází v potlesk. Stejně rozpačitý, jako za chvíli sklidí druhý přítomný politik Karel Kühnl, který si tu trénuje roli lídra čtyřkoalice. Úspěch politiků se samozřejmě ani zdaleka nemůže rovnat jásotu, který sklidí třeba Jiřina Bohdalová za svůj výrok: „My komedianti máme čuch, když se hraje falešně.“ Vůbec až do konce dvouapůlhodinového mítinku sklízejí známé tváře obrazovky mnohem větší aplaus než třeba lidé z iniciativy ČT - věc veřejná. Když pak ještě v sedm večer zkouší ekologický aktivista Jakub Patočka přemluvit lid, aby dal šanci politikům typu Špidly, rozcházející se dav neskrývá svou zlost. Do dobré nálady ho vrací až Ivan Hlas, jehož oprášený hit „Táhněte do háje“ se stává hymnou protihodačovského odporu.

Boj za svobodu slova

Ostatní česká média sledují televizní revoltu pozorně od 17. prosince, kdy byla v restauraci Vltava založena petiční akce ČT - věc veřejná. Sdělovací prostředky si zpočátku zachovávaly rezervovaný odstup. To se změnilo, když o tři dny později Rada ČT vybrala v rekordně krátkém čase na post šéfa veřejnoprávní televize Jiřího Hodače. V ČT vypukla otevřená vzpoura a redaktoři obsadili budovu zpravodajství. Jejich postup sice odsoudil Syndikát novinářů a Unie vydavatelů, ale ze seriózních médií se nepřidal nikdo. (Ředitel komerční televize Nova Vladimír Železný ovšem doporučil politikům vyklidit obsazenou budovu pomocí samopalů a podobný přístup s ním razil ještě extremistický Špígl).

Naproti tomu protesty hned zpočátku podpořila Mladá fronta Dnes a deník Právo. Lidové noviny demonstrovaly čtenářům svou rozpolcenost: na komentářové straně povánočního vydání polemizovali o podstatě televizního sporu dva kmenoví členové redakce. Jeden zastával názor, že vinou vzbouřenců, kteří pohrdají zákony, „plane nad Kavčími horami rudá záře“. Druhý text naopak tvrdil, že v celé věci jde o snahu ODS ovládnout Českou televizi. Den po lednové demonstraci ale spory skončily: názor, že Hodač je cenzor a musí jít, převládl i v Lidovkách. Definitivní obrat způsobilo Hodačovo a Bobošíkové „zpravodajství“, které o demonstraci informovalo zhruba jako komunistická televize o prvních manifestacích po 17. listopadu 1989. Evropské i americké noviny rezervovaly v posledních dvou týdnech České republice titulní či aspoň druhé stránky a například v německé televizi vyšplhala zpráva o demonstraci na Václavském náměstí na třetí místo. Cizí média nemají s hodnocením potíže.

Washington Post označil demonstraci na Václavském náměstí za projev obav z ohrožení svobody tisku, kterou prý Východoevropané hýčkají více než občané zavedených demokracií, ale i za projev frustrace z postkomunistické politiky, ovládané zákulisními dohodami. Také německá ARD vidí širší souvislosti: lidé prý dali najevo, že Češi už nehodlají snášet nevídanou aroganci Klause se Zemanem, kteří si přejí novináře používat jako své hlásné trouby. New York Times konstatovaly, že Češi jsou na tom lépe než Rusové, jejichž prezident Vladimír Putin neváhá umlčovat nepohodlné hlasy silou, že to ale není důvod k nějaké velké radosti. Politikové jako Klaus totiž blokují vznik mechanismů, které by zabránily zneužívání osobních konexí k osobnímu prospěchu. Podporu stávkujícím redaktorům vyjádřil například Svaz ruských novinářů a polská Gazeta Wyborcza.

Trik se zákonem

Tlak domácí i zahraniční veřejnosti donutil i zdejší politiky k zamyšlení, jak chránit nezávislost veřejnoprávních médií před ambicemi a mocichtivostí některých svých kolegů. Změnit zákony o ČT a Českém rozhlase doporučila na jednání předsedů stran v úterý 2. ledna čtyřkoalice. Vláda nové právní normy schválila již ve středu, a protože předseda sněmovny zároveň na žádost kabinetu vyhlásil stav legislativní nouze, do týdne by ho měli odhlasovat i poslanci. Náhlé nadšení politiků pro svobodu slova lze vysvětlit jedním pohledem do textu novely. Pokud ji totiž sněmovna přijme v nynější podobě, politickou kontrolu nad ČT i Českým rozhlasem ještě posílí. Je pravda, že členy rad už nebudou navrhovat strany, ale „společenské organizace“. Sněmovna je však podle zákona bude i nadále volit, kontrolovat a odvolávat, stranicky prověření radní přitom budou mít ještě větší pravomoci než dosud. Například bez jejich souhlasu nebude smět generální ředitel televize či rozhlasu jmenovat vedoucí manažery. Pod přímý dohled stranických sekretariátů se tak dostane šéf televizního zpravodajství či publicistiky a šéfredaktoři jednotlivých stanic Českého rozhlasu (Radiožurnálu, Prahy, Vltavy, Svobodné Evropy a regionálních studií). Zákon také tvrdí, že zaměstnanci televize i rozhlasu se budou řídit „Kodexem“, o jehož znění rozhodnou rovněž členové rad. Politici dnes mohou úspěšně předstírat, že strašný zákon schvalují na žádost veřejnosti - vždyť výslovně likviduje neoblíbenou televizní radu! A z toho přece každému musí vyjít, že pomáhají svobodě slova. A protože všechno dělají v dobré víře a pod tlakem, o případných změnách nestihnou diskutovat.

Opoziční smlouva ještě žije

Není hned nutné hodnotit situaci jako všeobecné spiknutí politiků. Jde o běžný mocenský mechanismus, který zavedla opoziční smlouva a který se použil už v řadě případů, především ve správních a dozorčích radách státních podniků či v úřadech od Fondu národního majetku po okresní školské správy. U televize je to jenom víc vidět a víc to vadí. Technika je prostá. V březnu strany (nejen ODS a ČSSD, ale i čtyřkoalice) jmenovaly do televizní rady své lidi, předsedou se stal zástupce ODS Miroslav Mareš. Tlak rady během několika měsíců fakticky zlikvidoval všechny politické diskusní pořady a vcelku pochopitelnou nervozitu v ČT hodili radní na krk generálnímu řediteli. Tím získali důvod k jeho odvolání a volbě nového, poslušného člověka - Jiřího Hodače. Ten ještě stihl vyměnit celé televizní vedení, poklidné převzetí moci ale narušily protesty. Není jasné, zda akce probíhala z iniciativy či pouze za podpory šéfů opoziční smlouvy, jisté ale je, že Klaus a Zeman výměnu ředitelů veřejně schválili. Po vyhlášení televizní stávky ale ČSSD změnila strategii.

Když Klaus začal doporučovat privatizaci veřejnoprávní televize, ohradil se proti němu místopředseda ČSSD Vladimír Špidla. Stal se tak spojencem vzbouřenců a získal podporu mezi těmi svými spolustraníky, kterým vadí dlouhodobá spolupráce s Klausem. ČSSD pak začala se čtyřkoalicí domlouvat schůdnou cestu z krize. Ještě nikdy ve své historii neprožil český parlament tak dramatický týden: během tří dnů se konaly mimořádné schůze obou komor. Zdánlivě se od sebe příliš nelišily: zákonodárci ODS se předháněli v tom, kdo lépe zdůrazní nezákonnost televizní stávky, zatímco čtyřkoalice demonstrovala svou příchylnost ke vzbouřencům coby předvoji zdejšího boje za svobodu slova. Senát nakonec ve středu vyzval Hodače, aby odstoupil - celkem 43 hlasy, na něž se složila čtyřkoalice, nezávislí a 5 sociálních demokratů. Vicepremiér Rychetský, který jako jediný člen ČSSD vystoupil v debatě (a prohlásil, že Hodač musí jít), se hlasování zdržel.

O dva dny později ve sněmovně už to bylo přece jen trochu jinak. Po Špidlově středečním výstupu na Václavském náměstí a Zemanově přikývnutí Hodačovu odchodu se do debaty po boku čtyřkoalice připojili i sociální demokraté - a nakonec k rezignaci vyzvali generálního ředitele ČT i poslanci obou stran. Konkrétní pomoc měl přinést již zmíněný zákon o České televizi a Českém rozhlasu. Sepsal ho ministr kultury Pavel Dostál. Má svrhnout Marešovu televizní radu a navíc stanovit pravidla, aby noví radní nebyli loutkami politiků. Jak stojí výše, zákon je špatný. Jedním novým pravidlem ale mohl Dostál skutečně pomoci: sněmovna by nevolila celou radu, ale jen třetinu. Zbytek by jmenoval prezident a Senát. Jenže změnu Dostálovi rozmluvila mediální komise sněmovny (předsedou je Ivan Langer z ODS).

Zákon tedy vznikl jakýmsi samospádem a pro strany opoziční smlouvy je přijatelný: ať už televize zůstane veřejnoprávní nebo se privatizuje, v každém případě se nad ní posílí státní kontrola. Věc svobody tisku má naštěstí pojistku v zahraničí. Může pomoci zřetelný tlak cizích médií a svou roli sehraje i doporučení Rady Evropy z prosince loňského roku. Vlády by se podle něho měly snažit, aby byly mediální rady zcela nezávislé na politických stranách. „Klíčovým prvkem jejich nezávislosti jsou právní normy o televizních a rozhlasových radách, speciálně o jejich členství,“ píše se v dokumentu doslova. Pokud český parlament schválí zákon, který ignoruje takové doporučení, může se Česká republika připravit na tvrdou kritiku při únorovém zasedání evropské rady. Rada Čechům nemůže nic nařizovat. Konflikt se ale může stát vážnou kaňkou v letošním hodnocení Evropské komise, a může tak dále zkomplikovat českou cestu do EU.

Být veřejnoprávní

Existuje ještě jedna příčina, proč politici ani po třech týdnech protestů svůj útok na svobodu slova nezastavili. Přes úspěšnou stávku i demonstraci se televize i se všemi svými spojenci dokáže jen velmi slabě bránit. Podle pět let staré rezoluce Evropského parlamentu má veřejnoprávní televize „nezastupitelnou roli na veřejné scéně“, protože právě ona nabízí „kvalitu, rozmanitost, služby menšinám“ a ručí za „přístup všech občanů k událostem všeobecného zájmu“. Po mohutné veřejné podpoře nezávislosti ČT to sice může znít jako paradox, ale je to tak: tuzemský veřejnoprávní kanál takovou pověst nemá. Sotva může být projevem úcty, když strany dosazují do televizní rady politiky ze své třetí ligy, kteří pak mění ředitele dvakrát do roka.

Televize se dosud neuměla bránit politickým tlakům a ty ji vedou ke krachu, na jehož konci může být privatizace přinejmenším jednoho programového kanálu - alespoň Václav Klaus a Ivan Langer ji za ODS požadují stále hlasitěji. Jejich argumenty jsou srozumitelné: dokáže televize skutečně plnit svou veřejnou službu, má k dispozici dostatek dobrých lidí, jejichž práci nemůže žádná komerční televize nahradit? Otázka je na místě. Veřejnoprávní televize má ve většině zemí před komerčními výhodu, že dává možnost okrajovým žánrům (dokumenty, náročná publicistika, debaty) a prostor novým tvůrcům, ze kterých vychovává budoucí filmařskou elitu. ČT ale mezi svými zaměstnanci dnes příliš dobrých tvůrců nemá. Zbavila se jich totiž už počátkem devadesátých let.

Tehdy propustila své režiséry, producenty, kameramany, scenáristy a střihače a nadále jim nabídla jen externí spolupráci. Nakupovat práci od nezávislých tvůrců není neobvyklá myšlenka, ČT jako instituce se tím ale velmi oslabila. Členové Rady ČT dnes tvrdí, že televizní producenti své zakázky dávají známým tvůrcům za vysoké úplatky (strhávají si prý až padesát procent). Často nevysvětlitelné změny pořadů přitom vzbuzují nejen obavu, že v ČT vládnou úplatky, ale také pochybnost, zda má vedení ČT vůbec nějakou představu, co chce vysílat. Přesně takové stížnosti ostatně poslala předchozímu řediteli Chmelíčkovi již počátkem loňského roku iniciativa brněnských vzdělanců a Chmelíčkova kontrola je v brněnském studiu potvrdila.

Ještě jedna šance

Televizní revolucionáři kritiku ODS a dalších stran odmítají jako pokryteckou: vždyť právě zpolitizované televizní rady situaci zhoršují tím, jak mění ředitele a naopak hájí manažery vážně podezřelé z korupce - třeba brněnského ředitele Zdeňka Drahoše. Pokud se radní dokážou politického tlaku zbavit, budou umět televizi snad i pomoci. Všichni zúčastnění dnes chápou, že ČT dnes může zachránit jen nový, schopný ředitel. O jménech se ale zatím jen spekuluje - výslovně o bývalém šéfovi Ivu Mathém a programové ředitelce Primy Kateřině Fričové. Prvním krokem nového šéfa by měla být důkladná kontrola hospodaření (stojí za zmínku, že Chmelíček těsně před svým odchodem odmítl nabídku Nejvyššího kontrolního úřadu). Nový ředitel to nebude mít lehké. Na celých Kavčích horách jsou dnes zaměstnáni jen úředníci a technický personál (právě jejich odbory vyhlásily stávku) a lidé z redakce zpravodajství (kteří obsadili své pracoviště).

Další lidé, kteří pro televizi pracují, už nemusí být při vzpomínce na vyhazov před deseti lety tak loajální. Přesto se právě jejich svazy za ČT postavily při vzniku petiční akce ČT - věc veřejná. Novému řediteli zbývá je přesvědčit, aby se o prospěch televize snažili i v klidnějších časech. Mediální experti připomínají, že televize by měla hledat ještě jednoho důležitého člověka. Zahraniční veřejnoprávní média obvykle mají jakýsi umělecký dohled. V Německu je to spolek znalců, kterému se říká tisková rada, ve Švédsku, Španělsku či Americe mediální ombudsman, který hodnotí jednotlivé pořady a tím doporučuje, zda je zrušit, nebo jim dát lepší vysílací čas a prostor. Dosavadní průběh televizní revolty naznačuje, že veřejnost bere veřejnoprávní televizi opravdu za „svou“ a chtěla by jí dát novou šanci. ČT by zase měla dát možnost veřejnosti, jak její produkci hodnotit a kontrolovat.

Listina základních lidských práv a svobod, oddíl „politická práva“, článek 1.

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Rozhovor

ODS nemá v mediálních radách žádný vliv

O privatizaci televize s poradcem předsedy sněmovny Ladislavem Jaklem

Jste pro privatizaci České televize. Proč by země neměla mít veřejnoprávní stanici, jak je to běžné všude ve vyspělé Evropě?

Stav v Evropě je výsledkem vývoje, nikoli rozhodnutí. Skoro ve všech případech zakládal elektronická média stát. A teprve velkým tlakem svobodného soukromého sektoru se tyhle státní monopoly začaly drolit. Co ale nikdy neproběhlo, je společenská debata, jaké veřejné služby, které údajně nemůže zajistit soukromý sektor, po veřejnoprávních médiích vlastně chceme. Jsem ochoten přijmout jakýkoli výsledek té debaty.

V Evropě převládá názor, že komerční televize nemohou obsáhnout pořady pro menšiny, od etnických až po kulturní.

Jsem přesvědčen, že trh je schopen zajistit jakoukoli menšinovou potřebu. Když budete měřit dva metry dvacet, boty vám také někdo vyrobí. Oponenti této mé myšlenky říkají, dobře, ale k tomu není dost kmitočtů. Myslím si, že kdyby se maximálně využily ty stávající, bude to stačit. A druhá věc: na veřejné služby se mohou vypisovat veřejné zakázky. To by přinutilo konečně stát, aby řekl, co vlastně chce po médiích, a pak si může objednat jakoukoli službu pro každou menšinu.

Pak je ale snadné, aby se zakázky dostaly pod kontrolu vládnoucích stran. ODS si přece už dnes prostřednictvím opoziční smlouvy do mediálních rad dosazuje loajální lidi: vašeho kolegu poradce Petra Žantovského, Janu Dědečkovou, Petra Štěpánka.

Volba mediálních rad probíhá už 8 let stejně a s opoziční smlouvou absolutně nesouvisí. Pana Žantovského nepovažuje vedení ODS za svého člověka, paní Dědečková je členka strany někde v nějaké zapadlé vsi. Od Petra Štěpánka se dokonce vedení ODS v roce 1998 výslovně distancovalo. Novináři je ale s vedením ODS spojují. Pak to spíš vypadá, že veřejnost kvůli těmto lidem Klausovi a ODS nadává, i když ODS na ně nemá žádný vliv.

Václav Klaus po volbě Jiřího Hodače rozčileně sháněl přes svou mluvčí šéfa Rady ČT Miroslava Mareše, nominovaného ODS. Je normální, že šéf strany takhle cepuje radní?

O tom nevím, protože nejsem na půdě ODS. Rada je ale instituce volená sněmovnou a není možné si hrát na to, že se ti lidé v životě neuvidí. Já jen vím o obavách našeho pana předsedy, že ta rada je splašená. A teď je bit za to, že ji údajně řídí. Je to obrovská nespravedlnost.

Co může podle vás krize v ČT přinést dobrého?

Je strašně dobře, že si lidi uvědomili, že je třeba se zajímat o to, jak se generují názory v televizi, kdo tam má jaký vliv, jak se tam utrácejí peníze. Negativní je, že se na tom přiživují různé politické zájmy. Možná ještě jeden výborný výsledek: že si lidé uvědomují, jestli vůbec takovou televizi chtějí, když ji nemůžou řídit ani zprostředkovaně přes politiky, kteří získali jejich důvěru. A mého dávného snu o privatizaci bude třeba jednou dosaženo.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 2/2001 pod titulkem Komedianti za svobodu