„Jeden z kapitánů průmyslu mně říkal, že pozitivní článek v jednom ekonomickém týdeníku vyjde na 200 tisíc korun, a to, aby se o něm celý rok nepsalo, na čtyři miliony. Obávám se, že tvrzení tohoto typu je nutné brát vážně,“ zhodnotil přede dvěma roky profesní poctivost českých novinářů Miloš Zeman. Při pohledu na českou mediální krajinu nelze jeho slovům upřít jisté racionální jádro.
Já jsem inzerent
Míra ekonomické závislosti médií na inzerentech, vlastnících a investorech. Ta je v Česku větší, než je zdrávo. O veškeré výnosy z reklamy (letos půjde přibližně o 14 miliard korun) se totiž dělí nejen tři celoplošné a hustá síť lokálních televizí, ale také osmdesát rozhlasových stanic, deset celostátních a čtyřicet regionálních deníků, dále velké množství týdeníků, společenských časopisů a odborného tisku. Učebnicový příklad závislosti média na inzerentovi nabídla loni v říjnu Česká televize. Ostravské studio tehdy o největším inzerentovi ČT, podniku Sazka, natočilo reportáž, která upozorňovala na podivné hospodaření této loterijní společnosti. Když generální ředitel Sazky Aleš Hušák zjistil, že příspěvek má být odvysílán, pohrozil tehdejšímu šéfovi veřejnoprávní televize Dušanu Chmelíčkovi stažením veškeré inzerce. Protože Chmelíček nechtěl přijít o 90 milionů korun, vyšel raději Hušákovi úslužně vstříc a vysílání „nevyvážené“ reportáže zakázal. Protože se však strhl skandál, rozpomenul se televizní ředitel na svůj zvyk vyhovět každému, kdo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
