Hollywoodskému režisérovi britského původu Ridleymu Scottovi se v posledních letech bůhvíjak nedařilo. Letos si však mohl alespoň trochu spravit chuť. Jeho snímek Gladiátor získal pět Oscarů (režie oceněna nebyla) a později premiérovaný Hannibal, který se v Čechách objevil v posledním dubnovém týdnu, zase v kinech utržil ukrutné množství milionů. Mezi oběma snímky přitom lze najít jistou souvislost. Přesněji řečeno: první z nich poněkud bombasticky formuluje jistou tezi, již ten druhý výstižně ilustruje.
Lecter v čele
Kromě toho, že Gladiátor je docela zábavný a dobře natočený historický spektákl, je to i trochu primitivní úvaha o showbyznysu: antickém i tom dnešním. Římské občanstvo nezajímají státní záležitosti, ale hry v Collosseu, čehož náležitě využívá zlotřilý císař Commodus. „Hvězdy“ her - gladiátoři - jsou sice otroky svých impresáriů, ale ti úspěšnější z nich mají (kromě toho, že jsou zotročeni) jakožto miláčci davu i moc, jež může přesahovat moc císařovu. Musí být ovšem schopni splnit jednu podmínku: umět publiku dát to, co chce. A publikum chce krev. Chce ji hodně a chce, aby byla prolita pokud možno co nejoriginálnějším způsobem. Hrdina Gladiátora Maximus samozřejmě publikum uspokojit umí a svou popularitu nakonec využije pro osobní pomstu a veřejné blaho. K Hannibalovi jako by Ridley Scott přistupoval podobně. Jednak chtěl dát publiku, co si žádá (tedy originálně prolitou krev v dostatečném množství) a zároveň cítíme ambici do filmu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
