Dlouho očekávané zatčení Slobodana Miloševiče vypadalo zpočátku spíše jako fraška. První pokus policie proniknout do vily za vysokými zdmi selhal. Zpráva se však brzy rozšířila a před budovou, kde se Miloševič i s rodinou a osobními strážci opevnil, se začali scházet jeho příznivci, vesměs důchodového věku. Nezůstali sami. Záhy se objevili sice méně početní, ale fyzicky zdatnější fanoušci fotbalového klubu Crvena Zvezda Beograd, kteří hlasitě požadovali okamžité zatčení diktátora a za výkřiků „Rudá bando!“ se chystali důchodce rozprášit. Policie musela obě skupiny oddělit a poté vytlačit alespoň 200 metrů od rezidence. Mezitím začala složitá jednání, kterých se zúčastnil i současný jugoslávský prezident Vojislav Koštunica a na jejichž konci použil Miloševič zbytek zdravého rozumu, který mu zůstal: nechal se zatknout srbskou policií.
Zákon nade vše
„Slobo“ je tedy ve vězení. Jugoslávští představitelé si ale nyní musí položit nerudovskou otázku „Kam s ním?“. O Miloševiče totiž stojí nejen oni, ale také Haagský tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Ten však převážná část srbské politické scény považuje za účelový nástroj Spojených států, jinak „Velkého satana“, k trestání Srbů. Na druhou stranu však stejní politici vědí, že od „Velkého satana“ potřebují peníze a hospodářskou pomoc. Nejvíce by se tedy všem ulevilo, kdyby Miloševič během zatýkání spáchal sebevraždu. Jemu se ale očividně nechtělo kráčet ve šlépějích své matky, otce a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
