Architektura, jež se vyvinula z avantgardních myšlenek dvacátých let minulého století, se po druhé světové válce celosvětově rozšířila jako mezinárodní moderní styl. U nás byl za jejího otce nejčastěji považován Le Corbusier, který udržoval srdečné vztahy s českou kulturní frontou, své teorie okrašloval socialistickou rétorikou a meziválečné Praze byl blízký i svou národností (Francie byla uctívána jako hlavní český protektor). Corbusierův levicový duch se nepochybně přičinil o to, že se nejvýraznějším projevem mezinárodního modernismu v českých zemích stala obří paneláková sídliště. Socialistické ideály ale vyznávali i architekti z německého Bauhausu (doslova Stavební školy). Svůj internacionální styl poprvé manifestovali roku 1927 rovněž výstavbou sídliště (Weissenhof ve Stuttgartu), zaměření jejich prací se však radikálně změnilo, když je nacisté donutili k emigraci. Útočiště nalezli ve Spojených státech, kde investoři socializujícím tendencím v architektuře příliš nedůvěřovali. Bauhausští našli uplatnění vesměs ve výuce na univerzitách, které jim zadávaly i stavební úkoly. Řada z nich však úspěšně pronikla i do americké soukromé sféry, neboť Hitlerova nenávist učinila z internacionálního modernismu neobyčejně módní sloh. Obzvlášť dobře se s novým prostředím sžil architekt Ludwig Mies van der Rohe (v českých zemích známý hlavně jako tvůrce brněnské vily Tugendhat z konce dvacátých let), jehož svět představilo ve svém výboru na přelomu tohoto roku pražské…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
