Když Mao Ce-tung odmávl v roce 1966 čínskou kulturní revoluci a mladí fanatici vyrazili plundrovat tibetské kláštery, bylo leccos „dovoleno“. Svět byl rozdělen studenou válkou, Západ zažíval univerzitní bouře, Amerika měla svůj Vietnam, budovatelé socialismu měli zkušenost s přeměnou kostelů na agitační střediska či sklady močoviny, země třetího světa usilovaly o nezávislost a cosi jako světové veřejné mínění neexistovalo. Unikátní tibetská kultura byla srovnána se zemí a svět se o tom dozvídal až následně.Rozhodnutí Talibanu zničit na svém území všechny sochy a obrazy, které nejsou v linii s islámskou tradicí nezpodobňovat tváře lidských bytostí, vyvolal zcela jinou odezvu světa. Díky médiím se mohli lidé od Nového Zélandu po Aljašku okamžitě podívat, co má být zničeno, viděli padesát metrů vysoký monolit Buddhovy sochy v provincii Bámján, která se stala symbolem chystaného barbarství, viděli vousaté neotesance s panzerfausty na ramenou a věnci kulometných nábojů kolem pasu, jak se před Buddhou šikují. Nejen buddhistické země a státy Západu, ale i Indie, Pákistán, Írán a Rusko vyzývají, ať toho fanatici z Talibanu nechají. Indický ministr zahraničí nabízí, že památky na náklady své vlády odveze a schová do té doby, než je zase „afghánský lid“ bude chtít nazpět. Taliban ale trvá na svém rozhodnutí.Nejedná o nějaké bezvýznamné sochy. Na první pohled zastrčený, nevýrazný Afghánistán byl od antiky důležitým bodem na mapě světa. Od šestého století se stal součástí perské…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
