Obraz hynoucího mocnářství, které půvabně, valčíkovým krokem spěje k neodvratné katastrofě, patří spíš do světa literatury než mezi historické skutečnosti. Kdo by však chtěl popřít, že jako Musilova Kakánie, bylo i Rakousko-Uhersko „zemí pro génie“? Nebývalé nakupení tvořivých sil, jaké se kolem roku 1900 ve střední Evropě událo, poutá zájem už několikáté generace odborníků. Nejnovější pokus o vyřešení této hádanky představuje výstava Zrození metropole, kterou v zimních měsících hostí pražský Obecní dům. Moderní architektura ve střední Evropě 1890–1937, jak zní podtitul, je jejím hlavním, ne však jediným tématem.
Duch doby je mozaika
Středoevropskou architektonickou scénu po roce 1900 opanovaly tak rozdílné osobnosti, jako byl Otto Wagner, Adolf Loos a Josef Hoffmann. Historikové až donedávna spatřovali jejich hlavní zásluhu v překonání estetických norem vídeňské Okružní třídy. Jejich přičiněním měla v srdci Evropy skončit éra okázalých průčelí v historických kostýmech, jejichž místo zaujala zdrženlivá elegance moderní architektury. Lekce postmoderního myšlení ale posílila citlivost publika i vůči jiným kvalitám. V novějších dějinách architektury proto uvedení protagonisté vystupují jako hledači citlivé rovnováhy mezi pokrokem a pamětí. Vedle nich se porozumění dočkali také geniální outsideři typu Jože Plečnika nebo romantikové, jako byl tvůrce maďarského národního stylu Ödön Lechner nebo Wagnerův konzervativní protivník Karl König. Dřívější…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
