V poledne zaplavilo Václavské náměstí na sto tisíc dělníků, aby oslavilo vítězství nad zrádci, a na potvrzení triumfu pracujících pochodovaly Prahou až do půlnoci ozbrojené milice. Sám Klement Gottwald měl podle očitých svědků v očích slzy radosti. Tak proběhl 25. únor 1948, den, kdy u nás demokracie na dalších 41 let prohrála svůj boj s diktaturou. Dnes to zní jako hudba z jiného světa a sama vzpomínka na vítězství komunistů je natolik nepříjemná, že se k ní raději nevracíme. Patří ale k našim dějinám, a dějiny, jak známo, se mohou opakovat.
Všichni dobří soudruzi
Často se utěšujeme představou, že pád československé demokracie před 52 lety jsme nezpůsobili my, rození demokrati, ale že za to může Sovětský svaz. To je ale laciná útěcha. Faktem totiž je, že pro nastolení stalinistické diktatury v Československu nemuseli moskevští vládci hnout ani prstem - stačilo jen počkat, až se zdejší demokracie zhroutí. Šlo totiž o demokracii zvláštního druhu. Ještě před koncem války byla ustavena v Košicích dohodou čtyř stran, komunistické, sociálnědemokratické, národněsocialistické a lidové (všechny mají zástupce i v dnešním parlamentu). V březnu 1945 se dohodly, že napříště u nás nesmějí existovat žádné jiné partaje než právě jejich, a že všechny budou Čechům společně vládnout v Národní frontě. Ve skutečnosti ale vládla pouze jedna, komunistická strana, jejíž výsadní postavení potvrdil i výsledek voleb z roku 1946, kdy získala 114 hlasů v třísetčlenném…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
