V Bruselu minulé úterý začal pracovní maraton, který skončí až v prosinci. Ministři zahraničí zemí Evropské unie vyjednávají nová pravidla hry. Unie se loni rozhodla: v roce 2003 budeme připraveni na rozšíření. Pro země, které „klepou na nebeskou bránu“, je její jednání životně důležité. Nejde ale jen o Česko a další čekatele, jde o budoucí podobu Evropy.
Já jsem Evropan
Jaké problémy dnešní Evropa řeší? Na jedné straně je zcela přirozená obava obyvatel zemí EU z rozšíření. Jako my, i oni mají svoje představy o budoucnosti, nižší daně, méně nezaměstnaných, omezování regulací. Chtějí vyšší životní úroveň. Tu jim přijetí nových zemí hned tak nepřinese, bude naopak drahé, Česko, Maďarsko, Polsko a další státy už dnes natahují ruce po nejrůznějších dotacích. Náš postoj je jasný: Kéž by nás tam vzali. Mají se přece lépe než my. Mnohem hůř se hledají důvody, proč třeba Českou republiku přijímat. Co nabízíme? Po pravdě řečeno vlastně nic. Nemáme žádnou úžasnou vlastnost, nějaké zázračné schopnosti. Máme za sebou padesát let totality. Žádné terno s námi neudělají. Na druhé straně ale leží idea jednotné Evropy, idea pospolitosti, prostoru, kde spolu Východo- a Západoevropané žijí a neohrožují se. Žádné etnické čistky, žádné autoritářské, okolí ohrožující režimy. Evropan by měl být na svůj kontinent hrdý podobně jako Američan. Rozšíření má rozprostřít uznaná pravidla po celé Evropě a bránit tak konfliktům a krizím. Co tedy můžeme nabídnout? Přesně to, co…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
