Skupina Národní třída nepatřila a asi nikdy nebude patřit k těm, které takzvaně psaly historii českého rocku. Její krátké a lokálně omezené působení (v letech 1982 až 1986 odehrála 13 veřejných vystoupení, vesměs v pražských klubech) k tomu ani neposkytlo dost příležitostí. Ale o to nešlo. Hudba, kterou Národní třída provozovala, sice není vůbec špatná, pro zúčastněné však byla spíš prostředkem k tomu, jak být spolu, jak si užít legraci a zároveň ještě potěšit své přátele a známé. Přitom z dnešního pohledu by se o Národní třídě dalo mluvit jako o literární „superskupině“. Její jádro tvořili mladí umělci-nehudebníci: básník a pozdější prozaik Jáchym Topol, výtvarník a redaktor před- i polistopadové Revolver Revue Viktor Karlík a básník Vít Kremlička. Jejich přátelství sahá až do konce 70. let, do dob juvenilní undergroundové bohémy, kdy svůj „umělecký směr“ pojmenovali trochu ironickým slovem „viluzionismus“ (od viluzovati). Vznik skupiny byl pokračováním umělecké družnosti „jinými prostředky“. Jejich hudební projev nejvíce ovlivnil styl a výraz Plastic People a DG 307, později mu pevnější formu vtiskl bubeník Plastiků Jan Brabec a především kytarista a autor hudby Vojtěch Stádník, později i kytarista Martin Gruša. V centru však zůstaly zhudebněné básně Topolovy, Karlíkovy a Kremličkovy, interpretované s jedinečnou vervou lidí, pro něž se zpěv nikdy nemůže stát zdrojem obživy. Národní třída nahrála za svou existenci dvě kazety, patřící mezi významné položky hudebního…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
