Kdyby se mne někdo zeptal, kterou z loni poprvé vydaných knih zdejších autorů považuji za nejzajímavější, uvedla bych tenkou knížečku Olgy Šulcové Záhada červeného křesla… a jiné příběhy. Bez příkras, bez vulgarismů, strohým, až reportážním stylem autorka popisuje v patnácti příbězích, jak žili dělníci a dělnice začátkem sedmdesátých let v jedné továrně na chemikálie severně od Prahy. Autorka v této chemičce několik let pracovala, když kvůli nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 musela odejít z původního povolání redaktorky a živit se „manuálně“. Svoje postřehy popisovala Olga Šulcová v krátkých fejetonech už v samizdatových časopisech v rubrice „Ze zásuvky a stolu“. Dělala si poznámky o slangu, vtipech, slovních obratech používaných v tehdejší době. Proto představuje většina textů publikovaných v této knížce autentické, jen nepatrně přepracované záznamy. Příběhy jsou syrovým popisem všeho, co autorka viděla kolem sebe očima vnímavého člověka-novináře, jenž musel změnit profesi, ale úplně se jí nevzdal.
Co by řekl Šik
Práce v továrně tamější lidi nebavila a nezajímala. Lisovali jakousi umělohmotnou střiž, spínali ji osmi háky a nikoho - ani mistry - nezajímalo, k čemu slouží. Motivací pro přijetí práce v tomto hlučném, chemikáliemi znečištěném a nezdravém prostředí byla nabídka bytu v paneláku a slušný výdělek, když byl člověk ochoten střídat se v provozu na tři směny. Navíc mohl každý zaměstnanec občas něco…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
