Mírový proces je jedním ze zaklínadel 90. let. Není příliš divu. Když zmizela hlavní fronta studené války, která ovlivňovala - a hlavně živila - prakticky každý lokální konflikt, proč by s ní nezmizely i letité fronty lokální? A tak se rozjel mírový proces na Blízkém východě, v Severním Irsku, ve Španělsku… Jenže zdaleka ne všechno probíhá podle předem narýsovaných plánů a představ mírových inženýrů. Staré řevnivosti ve zdraví přežily pád železné opony. Naposledy to doložil minulý pátek v Severním Irsku: po pouhých 72 dnech byla pozastavena činnost orgánů tamní regionální samosprávy a přímé řízení provincie opět převzal Londýn. Tím samozřejmě není řečeno, že mírový proces je pouhá bublina či reklamní slogan. Zároveň tím není řečeno, že mírový proces jako takový definitivně zkrachoval. Měli bychom si však uvědomit jeho limity a skutečné možnosti. Koncem listopadu připomínal tisk, že předchozí severoirská vláda - přesněji vládní koalice probritských unionistů a proirských republikánů - se v roce 1974 krátce po svém vzniku zhroutila. Takže hlavní otázka zní teď jasně. O čem se dočteme v roce 2025? O tom, že předchozí severoirská vláda se v roce 2000 krátce po svém vzniku zhroutila? Nebo o tom, že vláda ustavená na sklonku roku 1999 nakonec přes peripetie s odzbrojením IRA začala skutečně fungovat? Odpověď dnes nikdo nezná, ale k mírnému optimismu ponouká alespoň jedna věc: spor běží v rovině politické, zatím nikdo nevyhrožuje použitím zbraní. Nicméně míč je na straně IRA…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
