Devadesátá léta české prózy protkávají romány Jiřího Kratochvila (nar. 1940) jako jejich nejvyrovnanější a nejosobitější linie. Jeho pět polistopadových románů se charakteristickým způsobem zhošťuje toho, čím je tato doba nasycena v reálném a občanském životě, zároveň si ale ponechává všechny rysy osobní výpovědi. Kratochvilova polistopadová románová série, to je řada barvitých románových „mýtů bez náboženství“, pronášených sugestivní mluvou sveřepého a introvertního literáta, kterému se jako by teprve po padesátce rozvázal jazyk, jímž byl poprvé ochoten oslovovat publikum. Což je takto řečeno samozřejmě zjednodušení, protože Kratochvilův vývoj má svou logiku, na níž se podepsal jak jeho umělecký naturel, tak dlouhá doba normalizace, s níž - díky občanskému naturelu - nepodnikl žádné kompromisy.
Bolest rozumu
Ve svých pěti románech, z nichž však pro zjednodušení vyjmeme jeho samizdatový Medvědí román (resp. Urmedvěd) a Uprostřed nocí zpěv a také povídky a hry, Kratochvil provádí vlastně pokaždé stejný pokus: najít způsob, jak pro své téma, jež zůstává vlastně neměnné, nalézt nový literární model a tvar, který onu látku znovu a znovu inovuje a vrací v nových podobách. Pro toto hledání se mohl spolehnout na svůj spisovatelský „rukopis“, který ovládá natolik, že s ním mohl podniknout snad cokoli: pustit se do krkolomných spirál, rozkládat a zase stavět příběh, čarovat s proměnami na cestách vyprávění a vodit čtenáře za nos a překvapovat ho způsobem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
