Nízká nezaměstnanost patřila dlouhá léta k hlavním trumfům české ekonomické transformace. Zatímco Polsko a Maďarsko se na počátku 90. let dlouho potýkaly s dvoucifernou mírou nezaměstnanosti, v České republice se počet lidí bez práce až do roku 1997 držel na úrovni 3–4 procent. Příčina zůstávala dlouho nevysvětlenou hádankou. Byla nízká nezaměstnanost pouze důsledkem pomalé restrukturalizace velkých podniků, draze dotovaných prostřednictvím polostátních bank? Nebo se o ni postaral nárůst pracovních míst v soukromém sektoru? K odpovědím na tyto otázky přispívají nové důkazy, z nichž vyplývají dvě věci. Za prvé: podíl „polistopadových“ živnostníků a podniků skutečně rapidně rostl, takže během pěti let už vytvářeli většinu pracovních míst. Za druhé: v České republice se v první polovině 90. let povedlo velmi plynule převést zaměstnance z polostátního do „nového“ sektoru.
Pomaleji a měkce
Jak rychle by měl vlastně nerentabilní státní a polostátní sektor v postkomunistických ekonomikách zanikat? Radikální odpověď by mohla znít: co nejrychleji. Jenomže pokud propuštění nenajdou práci a budou pouze čerpat sociální dávky, pak se tím jen zvýší daňová zátěž pro ty ostatní, kteří si dosud úspěšně vydělávají na živobytí. Navíc se tím snižují úspory obyvatelstva, které jsou hlavním zdrojem investic pro nově vzniklé firmy. Naopak příliš pomalé zavírání kohoutku s penězi pro postkomunistické molochy nutí nově vzniklé firmy zvyšovat mzdy, aby přetáhly dost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
