Filmové Evropě se letos ulevilo: Lars von Trier si na festivalu v Cannes konečně vyvzdoroval svou Zlatou palmu. Oceněný Tanec v temnotách navazuje na režisérovu dosavadní tvorbu svou povinnou výstředností, na rozdíl od minulých snímků však usiluje o opravdový formální experiment. Ten souvisí se skloubením zdánlivě blízkých, ale ve skutečnosti neslučitelných žánrů: melodramatu a muzikálu. Právě tento pokus je důvodem, proč se Trierův film skládá ze dvou zcela rozdílných částí. Logika programové provokace vede režiséra k nebývalému a ve výsledku smutnému gestu: poté, co v první části snímku rozehraje příběh a představí styl jeho vyprávění, ve druhé části obojí bez slitování a jakoby bez zájmu popraví dříve, než stejný osud milosrdně vykoupí i hlavní hrdinku.
Etika a technika
Tento rozpor souvisí v první řadě s neméně rozpornou rolí, kterou Trier ve svém díle přisoudil kameře. Máme-li pochopit, proč zde práce s kamerou ztělesňuje problém vztahu filmové morálky a filmové ekonomie, je třeba mít na mysli dějovou osnovu, která se točí kolem motivu ztráty zraku. Slepnoucí imigrantka šetří své tovární výdělky na operaci pro stejně ohroženého syna, přičemž děj zprvu jen odhaluje tento melodramatický půdorys. Prvky muzikálu do něj vstupují za doprovodu těžkopádně doslovného upozornění, že muzikál je snový svět, „kde se nikdy nestane nic špatného.“ Triera nezajímá podstata muzikálu, kterou není oddělení prózy a poezie, ale jejich subtilní propojení.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
