Na říjnovém sjezdu slovenského Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) se jeho zakladatel Ján Čarnogurský poprvé po deseti letech neucházel o nejvyšší stranický post. Prý už „nechce KDH zatahovat do zápasů, které považuje za nevyhnutelné, ale ostatní je tak nehodnotí“. Gesto Čarnogurského je vnímáno jako přijetí osobní odpovědnosti za stav, ve kterém se KDH nachází (preference se pohybují pod hranicí volitelnosti), a vyvození logického důsledku, kterého většina politiků v postkomunistických zemích není schopna: jednoduše odejít.
Samostatnost ano, ale až po přípravě
Čarnogurský jako první slovenský politik veřejně formuloval požadavek na samostatnost Slovenska. Na jaře 1991, když jeho největší rival Vladimír Mečiar ještě odmítal zánik federace, chtěl tehdejší slovenský premiér zajistit Slovensku „vlastní hvězdičku na vlajce Evropského společenství“. V roce 1992 ale hlasoval proti deklaraci svrchovanosti i ústavě. Hájil názor, že „Slovensko ještě není připraveno na samostatnost“. V době stoupající Mečiarovy hvězdy tím získal nálepku neoblíbeného zpátečníka, která mu vydržela dodnes. Popularita KDH, jež počátkem roku 1990 dosahovala 40 %, začala klesat až k současným 4 %. Po vítězství antimečiarovské opozice v roce 1998 odmítl Čarnogurský zvednout ruku pro programové prohlášení vlády Mikuláše Dzurindy. Tento dokument totiž - v rozporu s dohodou v rámci Slovenské demokratické koalice - neobsahoval zrovnoprávnění státních a církevních škol, zřízení…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
