Kdyby Karel Čapek dnes psal svou Věc Makropulos,mohla by se hrdinkou jeho hry stát filmová režisérka a fotografka Leni Riefenstahlová. Tato pozoruhodná žena prochází dvacátým stoletím jako nehynoucí kreatura, která vždy upoutávala pozornost svým zjevem, talentem, styky (jimž nedominoval nikdo menší než sám Adolf Hitler), svou nezmarovitostí a schopností nenechat na sebe zapomenout. Nedávno jsme její tvář, podobnou rozesmáté mumii, mohli vidět i v našem tisku. Byla jednou z hvězd letošního frankfurtského knižního veletrhu, na němž tato sebevědomá osmadevadesátiletá stařena předváděla sebe a svou novou výpravnou monografii. Prohlásila přitom, že není fér stále spojovat její osobu s Hitlerem, když po jeho boku (a to pouze pracovně) prožila jen „setinu svého života“, což je vtipné,i když ne přesné.Hitler jí, jak známo,v roce 1934 svěřil natočení filmu z norimberského sjezdu NSDAP(takový sjezd však připomínal spíš kultovní spartakiádu). Riefenstahlová úkol provedla s takovou invencí a perfekcionismem, že její Triumf vůle dnes kdejaký snob i znalec považuje za přední dílo světové kinematografie. J en málokdo ho přitom viděl celý (v Německu se dosud nesmí veřejně promítat), přesto se znovu a znovu dočítáme, jak je úchvatný, novátorský a obrazově dokonalý. J e to přitom film, který je plodem umělecké smlouvy s ď áblem, a nebýt ho,nikdy by její další tvorbu i život nedoprovázelo takové pikantní fluidum, které Riefenstahlové vždy zaručovalo pozornost. Ať ve svém pozdějším životě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
