Jedna z mála spravedlností, která může literárního kritika potkat, je, že některé jeho texty přežijí „díla“, o něž se svým psaním otře. Jistě že jde o spravedlnost pouze relativní a nezaručenou a že ji často pocítí opět jen kritik sám, neboť taková je už jeho matérie - spjatá tak či onak s časem, vyráběná na okraji, vždy jaksi dodatečná a zastíněná vším možným okolo. Přesto to mohou být v mnoha případech právě kritické texty, které jediné jsou ještě živým výrůstkem na dávno zcepenělém trupu nejrůznějších literárních produktů, jež přitom svého času mohly dobře reprezentovat úroveň tehdejší „tvorby“, toho co se psalo, vycházelo, možná i četlo. Předpokladem takové prodloužené trvanlivosti kritiky však je, že obsahuje hodnoty, které nejsou závislé na čase, na poměrech, na módách, natož na tom, co se hodí a co ne. Taková kritika a takový kritik vybízí svého čtenáře i po letech, aby se nenechal napálit, aby používal rozum a cit v přiměřeném poměru, aby lépe a ostřeji viděl, aby odlišoval a rozlišoval, zkrátka, aby byl schopen být sám sebou. Po řadě těch knih už ani pes neštěkne, ale reakce, kterou u kritika vyvolaly, tu zůstává stále platná a aktuální.
Odmítat se krmit
Tyto asi emfatické věty jsou určeny výboru z literární kritiky a esejistiky básníka Antonína Brouska, kterou pod titulem Podřezávání větve před nedávnem ve vzorné edici (připravil Michael Špirit) vydalo nakladatelství Torst. Brousek je přitom jistě ten typ kritika, který při psaní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
