Úmorné cestování pouštními silnicemi z jordánského Ammánu do irácké metropole Bagdádu už se pomalu stává minulostí. Tři čtvrtě roku po svém bagdádském extempore dnes může skupina Kmoníček, Šlouf, Jedlička & spol. závidět zahraničním delegacím, které pohodlně přistávají na bagdádském mezinárodním letišti. Pryč jsou doby, kdy letouny výtečníků typu ruského liberálfašisty Žirinovského na iráckém nebi vzbuzovaly diplomatické vášně a nadšení senzacechtivých novinářů. Čím to, že sankční výbor OSN nyní schvaluje jeden „humanitární“ let do Bagdádu za druhým a musí útrpně přihlížet, jak některé země na jeho schválení ani nečekají? Podmínky sankcí vůči Iráku se během deseti let nezměnily, svět je však vnímá z jiného úhlu pohledu.
Izolace neexistuje
Když irácký diktátor Saddám Husajn celá léta odmítal prodávat ropu za humanitární pomoc zbídačenému obyvatelstvu, věděl dobře, co dělá. Iráčané tím spadli do tak hluboké propasti chudoby, že ani nynější program Ropa za potraviny na tom moc nemění. A jak se v rámci tohoto programu rozšiřují kontakty Iráku se světem, Bagdád poukazuje, že žádná izolace jeho režimu vlastně neexistuje. Teorie uplatňování sankcí světovou organizací předpokládá, že čím tvrdší jsou, tím efektivněji mohou naplnit své poslání. V případě Iráku však tato teorie nefunguje. Proč? To se dá těžko vysvětlit. K tomuto názoru docházejí i vysocí představitelé exekutivy OSN Andrew Mack a Asif Chan ve studii o sankčních režimech uveřejněných v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
