Česko-rakouské vztahy procházejí největší krizí od vzniku České republiky. Příčinou je spuštění jaderné elektrárny Temelín, přesněji řečeno atmosféra, která spuštění prvního reaktoru provázela. Konfliktu šlo podle mínění většiny účastníků zabránit. „Komunikace mezi Prahou a Vídní nebyla dostatečná. Mnoha věcem šlo předejít, kdyby se Miloš Zeman a Wolfgang Schüssel vystříhali ultimativních prohlášení,“ tvrdí předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD). „Obávám se, že k extrémním projevům nesouhlasu s Temelínem by došlo i v případě, že by spolu představitelé české a rakouské vlády normálně hovořili,“ říká naopak Jiří Šitler, dlouholetý šéf odboru pro střední Evropu na ministerstvu zahraničních věcí. „Hysterie Rakušanů byla téměř nevyhnutelná,“ dodává.
Vývozci problémů
Pozice české a rakouské vlády jsou nesmiřitelné. Rakušané v referendu v roce 1978 těsnou většinou (50,5 %) odmítli jadernou energii a boj proti reaktorům se stal součástí národní identity. V případě zahájení zkušebního provozu ve slovenských Mochovcích v roce 1998 ovšem Rakušané tak extrémní formu odporu, jakou jsou blokády hranic, nezvolili. „Slovensko s námi hrálo otevřenou hru, odpovídalo na naše otázky,“ vysvětlil změnu při nedávné návštěvě Bratislavy rakouský kancléř. Jeho výklad je příliš jednoduchý a navíc není pravdivý: tehdejší vláda Vladimíra Mečiara se přes slib Vídni rozhodla spustit první blok Mochovců bez vědomí rakouské vlády a odmítla s ní poté jednat. Temelínský syndrom tkví v tom, že se z debaty o bezpečnosti elektrárny stal zástupný problém. Wolfgang Schüssel, nad jehož zemí ještě donedávna visely sankce Evropské unie kvůli účasti Haiderových Svobodných ve vládě, využil jednotného postoje obyvatelstva vůči Temelínu, aby si vylepšil image obhájce národa proti vnějšímu nepříteli a dal Evropě najevo, že Rakousko se sebou nenechá zametat. Navíc se v zájmu politického přežití podřídil specifiku rakouské scény, které Česko nezná: v případě Temelína přejal bulvární a štvavou rétoriku deníku Neue Kronen Zeitung, který si denně přečte přes pět z osmi milionů Rakušanů. „Od dnešního dne budeme všichni žít ve strachu,“ citoval list Schüssela poté, co byla elektrárna spuštěna. Česká republika naopak při své snaze dokončit Temelín těžila z protirakouských sankcí. Podpořila tvrdý postoj Evropské unie a Miloš Zeman tak nemusel svému rakouskému protějšku nic o elektrárně vysvětlovat. Před blížícími se krajskými volbami a při vědomí většinové podpory Temelína mezi Čechy dal Zeman najevo, s kým není ochoten jednat („Traktory a zemědělci pro mě nejsou partnery.“) a s kým se nehodlá setkat („Nenechal jsem se nikdy vydírat a nenechám se ani tentokrát.“). Schüsselovy nabídky ke schůzce Zeman dlouho, i po odvolání protirakouských sankcí, odmítal. Místopředseda ODS Ivan Langer dokonce doporučil, aby české úřady Rakušanům znepříjemňovaly život tím, že jim budou dělat administrativní problémy při kontrole na hranicích. „Byl to takový okamžitý nápad, trochu jsem střelil od boku,“ říká Langer. A nebylo by lepší při tak závažné diplomatické roztržce volit slova obezřetněji? „Já si za tím stojím. Rakušané porušili mezinárodní dohody. Proč bychom se nemohli bránit?“
Sejdeme se na Moravě
Blokádu na hranicích, vzájemné urážky a stížnosti v Bruselu možná nešlo nahradit partnerským dialogem, znesvářené strany se o to ale ani nepokusily. Rakušané neměli pravdu, když říkali, že jim Češi neposkytovali informace o Temelínu. Poskytovali. Úroveň studií o dopadu elektrárny na životní prostředí, které pocházejí z první poloviny 80. let, je však přinejmenším pochybná. „Materiály, které ČEZ předal rakouské expertní komisi, mají většinou jen historickou hodnotu,“ přiznává Dalibor Stráský z ministerstva životního prostředí. „O zavážení paliva do Temelína jsme se dozvěděli necelé tři dny před tím. To nestačí. Studie firmy ČEZ, o které jsme museli opakovaně žádat, byly neaktuální a povrchní,“ stěžuje si rakouský velvyslanec v Praze Klaus Daudlebsky. Rakušany tolik požadovaná studie o vlivu Temelína na životní prostředí (EIA), která Rakušanům i Čechům zaručuje možnost vyjádřit se k jejím závěrům, začala vznikat necelé tři týdny před kvapným spuštěním Temelína, tedy vlastně „po funuse“. Spor mezi Prahou a Vídní se pokusili obrousit šéfové diplomacií obou zemí, kvůli sankcím EU však měli omezený manévrovací prostor. Navíc aktivitu převzali premiéři. Odpovědnost, s jakou Zeman přistupoval ke komunikaci s Vídní, dokládá osud druhého dopisu od kolegy Schüssela. Odpověď na něj Zeman podepsal 11. září, do Vídně však přišla až 6. října. Důvod? Zemanův sekretariát jej „zapomněl“ opatřit číslem oficiální korespondence, a tak dopis ležel bezmála tři týdny ladem na ministerstvu zahraničí coby nepodstatná soukromá pošta. Premiéři se ale přece jen dohodli, že si o Temelíně promluví příští týden v Brně. Diplomaté z Prahy i Vídně však prohlašují, že náprava česko-rakouských vztahů bude trvat nejméně několik měsíců a nebude záležet jen na tom, že si Zeman se Schüsselem podají ruce. „O Temelín už nejde,“ připouští někdejší poslanec Evropského parlamentu za rakouské lidovce Helmuth Böck. Varovně ale dodává: „Češi by neměli podlehnout pocitu vítězství. Cesta do Unie přece vede také přes Vídeň.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
