V oblasti českého výtvarného umění snad neexistuje autor, k němuž by adjektivum meziválečný přiléhalo tak těsně jako ke Zdenku Rykrovi: jeho tvorba je dvěma světovými válkami ohraničena téměř přesně. Horní mez je dána jeho krutou sebevraždou 15. ledna 1940. Na straně opačné souvisí jeho umělecké počátky s poválečným nástupem generace, jejíž jádro vystoupilo pod proslulým názvem Devětsil.
Padni komu padni
Mezi roky 1899 a 1902 se skutečně narodilo hned několik silných osobností (jen namátkou teoretik Teige, básníci Wolker, Seifert, Nezval, Halas či Kalista, výtvarníci Muzika, Štyrský, Toyen, Alén Diviš), z nichž s mnohými se setkáváme téměř vzápětí poté, co opustili středoškolské škamny. Mezi ně patří i Rykr. Své kritiky, teoretické úvahy i výtvarné práce publikuje hned v několika časopisech (Červen, Veraikon, Volné směry, Host atd.), spolu s dalšími mladými umělci (Šíma, Kroha) je r. 1921 vyzván k účasti na třetí výstavě Tvrdošíjných. Všichni jej považují za mimořádný talent a vyhraněnou osobnost a zejména jeho kritiky prozrazují jak originální názory, tak i schopnost ironicky sžíravé formulace, padni komu padni. V jedné z nich nevybíravě napadne i Fillu, tehdy již uznávaného představitele Mánesa, hlavního modernistického spolku u nás, kterému vyčte napodobování Picassa. Současně také nastává první zásadní proměna v jeho malování: na jaře 1921 přechází od komplikovaného a poněkud ezoterického kubismu k průzračné krajinomalbě téměř naivistického…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
