Sdílím nadšení Martina Vopěnky nedotčenou subantarktickou přírodou (Za teplem do Antarktidy, Respekt č. 33/2000) a zaujal mě i nápad pokusit se žít v tamějších podmínkách s minimálními nároky. Koncem roku 1998 jsem strávil na ostrově Nelson a v okolí 20 dní. K úplnějšímu obrazu o tzv. české polární stanici na Nelsonu je třeba přidat další skutečnosti. Patří k nim bohužel i stinné stránky tohoto projektu.
Jakýpak výzkum
Stavba na Nelsonu odpovídá tomu, co polárníci nazývají „refugio“ - úkryt, dočasný útulek buď pro případ nouze, nebo pro účely výzkumu. To první je zde každodenní realitou. Nelson je snad jediné místo v Antarktidě, kde se lidé pro radikální omezení svých potřeb rozhodli dobrovolně. Myslím, že není ostuda žít v boudě z prken, starého mrazáku a naplavených trámů, s plesnivějící kuchyní a všudypřítomnou špínou ze spalování nafty. Skromnost považuji za ctnost a dokázat téměř z ničeho postavit obydlí tam, kde jiné státy investují miliony na výstavbu velkých stanic s neblahými ekologickými následky, je pozoruhodná věc. Ačkoli jsem mnohokrát slyšel, že stanice je využita k vědeckým účelům, nemohu to potvrdit. Výzkum je zde časově i významem záležitostí zcela okrajovou - až na drobné výjimky se zde výzkumníkům nepřeje. Neznám vědeckou práci z Nelsonu, která by byla publikována. Vedle propagace základny je hlavní náplní projektu turistika. Nikoli oficiální, snad proto, že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
