Na světě je hodně lidí, kteří potřebují pomoci. Jenže není úplně jisté, kteří to jsou, a tedy ani to, zda se pomoc dostává do správných rukou. Co když podporu hladovějícím či nezaměstnaným zneužijí lenoši v plné síle, zatímco skutečně potřební nedostanou nic? Podobných příkladů přece existují tisíce.Je jisté, že bez důkladné analýzy, kdo je opravdu chudý či nešťastný a sám s tím nemůže nic dělat, nemá šanci uspět žádný ze sociálních programů, včetně mezinárodních akcí, které platí Světová banka a podobné instituce. Pokus najít obecnou odpověď vynesl před dvěma lety Nobelovu cenu A. Senovi. Indický ekonom zaslouží obdiv už za to, že dokázal prosadit téma chudoby ve společnostech, které rozhodně více zajímá to, jak dosáhnout úspěchu. V Americe a západní Evropě se Amartya Sen prosadil již v sedmdesátých letech, u nás se o jeho díle veřejnost poprvé dozvěděla loni z přednášky sociologa Jiřího Večerníka.
Musíte se jich zeptat
Večerník chválí indického ekonoma především za to,že vrátil do diskusí o sociální pomoci lidský rozměr. Sen má pravdu, když říká, že nestačí pouze politicky stanovit nějakou hranici finančního příjmu, pak označit za chudé všechny, kdo se pod ní ocitnou, a nakonec jejich příjmy nějak dorovnat. Přesně tímto způsobem postupují všechny sociální systémy na světě, někdy se k tomu snaží ještě dodat upřesňující podmínky. Je to chladné, objektivní, problém chudoby to ale, jak tvrdí Sen, jistě nevyřeší. A to ani kdyby se našlo dost peněz…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
