Příslušnost filozofa Martina Heideggera (1889–1976) k hitlerovské straně NSDAP až do jejího zákazu v roce 1945 byla ve Spolkové republice Německo dlouhé roky veřejným tabu. Až konec 80. let přinesl změnu: debata, vyvolaná provokativní knihou Heidegger a nacismus od pedagoga Svobodné univerzity v Západním Berlíně Victora Fariase daleko přesáhla hranice Německa a rezonuje dodnes. I u nás se po roce devětaosmdesátém naskytla možnost pohlédnout na slovutného myslitele poněkud jinak: bez antifašistické pózy, příznačné pro marxistickoleninské katedry, ovšem také bez nekritického obdivu, oslavujícího filozofovu hlubokomyslnost. Ta sice mohla v desetiletích před listopadem leckoho inspirovat k odporu vůči reálsocialistickému establishmentu, ve světle Heideggerova vstřícného vztahu k nacismu se však právě ona jeví jako navýsost sporná. Svědčí o tom i Dopis o humanismu z roku 1946, první poválečný text, v němž se autor - byť jen v náznacích - ohlíží za svou nechvályhodnou minulostí.
Prospěchář, nebo pomýlenec
Byl Martin Heidegger, který po nástupu Hitlera k moci převzal rektorskou funkci na univerzitě ve Freiburgu, jen obyčejným prospěchářem? Nebo snad lze hovořit o dočasném poblouznění člověka jinak ctihodného? Poválečný vývoj jeho myšlení dokazuje, že Heideggera nelze řadit ani mezi arivisty, cynicky tyjící z totalitního režimu, avšak ani mezi vyléčené blouznivce, kteří dokázali své někdejší faux pas v celé šíři přiznat a do důsledků přehodnotit. V…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
