Lze žít bez televize? Položíme-li tuto otázku jednotlivcům, získáme nepochybně celou škálu odpovědí: Ano, určitě - nejspíše ano - občas ano - dost těžko - absolutně ne. Ale hlas patnáctimilionového vzorku populace v industrializovaném státě zní jednoznačně: „To teď budeme žít jako v pravěku?“ Tak alespoň počátkem minulého týdne citovaly hlasy rozrušených Moskvanů světové agentury.V neděli 27. srpna shořel v Moskvě televizní vysílač Ostankino. Druhá nejvyšší stavba na světě, chlouba sovětského inženýrství (věž z roku 1967 - k 50. výročí Velké říjnové revoluce), poskytovatel televizního a rádiového signálu pro Moskvu a celý region, tak bývá označováno Ostankino. Jakkoli je samotný požár tragédií, jakkoli přinesl smrt několika lidem, jakkoli svědčí o pokračujícím rozkladu státní správy největší země světa, vyvolal i unikátní sociologický experiment. Moskevský region, oblast o zhruba 15 milionech obyvatel, tedy srovnatelná s New Yorkem, Tokiem či Mexikem City, se na několik dnů ocitla bez televizního signálu. Co z toho plyne?Za prvé. Masové televizní vysílání je v průmyslově rozvinutém světě rozšířeno minimálně čtyřicet let, v tomto fenoménu vyrostly nejméně dvě generace. Dokonce i v chruščovovském a brežněvovském SSSR byly televizní přijímače běžně dostupné - i z nachýlených dřevěných baráků na Sibiři trčely televizní antény. A zřejmě úplně poprvé v oněch čtyřiceti letech nastal výpadek televize v tak širokém měřítku. Co to udělá s lidmi? Co to udělá s druhem homo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
