Jsou regiony, krajiny, ba i celé země, které setrvale nahlížíme prizmatem určitého klišé. Jižní Čechy, „země zamyšlená“ (opět stereotyp!), představují v našem kulturním povědomí především krajinu monumentálního zakladatelského díla přemyslovské a rožmberské gotiky. S touto ideou se nesváří, ale naopak snoubí heroický mýtus jižních Čech husitských. Naši méně informovaní současníci z autorství podobných charakteristik rádi podezírají Zdeňka Nejedlého, případně Aloise Jiráska, avšak kořeny těchto představ tkví ve skutečnosti hluboko v časech raného národního obrození. Druhá historická etapa, která se nesmazatelně zapsala do tváře kraje mezi Otavou a Nežárkou, je pozdní renesance, doba posledních pánů erbu růže a jejich skvělých rezidencí. Pak jakoby se čas historického vědomí zastavil. Historikové naštěstí učinili mnohé, aby tuto dějinnou mezeru vyplnili. Zdeněk Kalista již koncem šedesátých let napsal pozoruhodnou monografii Století andělů a ďáblů o jihočeském baroku (vyjít mohla žel až po roce 1989). Badatelé z okruhu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pak řadou záslužných studií přispěli nejen k poznání kultury jihočeských měst a šlechtických sídel raného novověku, ale též k pochopení specifik historického vývoje regionu v 19. století. Posledním z uvedených témat se nejnověji zabývá i kniha Jindřicha Vybírala Století dědiců a zakladatelů, která nese charakteristický podtitul Architektura jižních Čech v období historismu.
Romantičtí podnikatelé
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
