Skinheadům, kteří v roce 1998 zkopali čtyřicetiletého Milana Lacka tak, že už se nezvedl ze silnice, už nehrozí směšně nízké podmínky, ale roky tvrdého kriminálu. Se zásadním obratem v tragickém a ostře sledovaném případu se ovšem pojí otázka: jak je to možné? Kdo odpovídá za tak rozsáhlé a dlouhodobé selhání celého represivního aparátu? Úřady se snaží mlžit. Vyšetřování Lackovy smrti je ale natolik zpackané a šokující, že strategie „mrtvého brouka“ nemůže uspět.
Slušní hoši a opilec
Smrt Milana Lacka (viz rámeček) a následné pátrání po pachatelích připomíná téměř do detailu případ Tibora Danihela (17) utopeného skinheady v Písku v září 1993. A to se vším všudy: od počátečního zlehčování celé věci ze strany policie a žalobců po angažmá anarchistického veterána Jakuba Poláka, jehož zarputilost, s níž stál na straně obětí, nakonec slavila úspěch. Kauze Tibora Danihela se začal případ Lacko nápadně podobat hned od začátku vyšetřování. V Písku, kde několik desítek skinů zahnalo Danihela do vody a drželo ho tam tak dlouho, dokud se neutopil, mluvili žalobci nejdřív o „klukovině“. V Orlové zase vyšetřovatel Viktor Pavelka usoudil, že si Lacko může za smrt sám: neměl se válet po silnici. Jak totiž tvrdil posudek ostravského soudního znalce Igora Dvořáčka, Lacko rozhodně nezemřel na následky bití holých lebek, ale proto, že se po jejich útoku motal v jízdní dráze a neuhnul projíždějícímu kamionu. Skinové sami, ujišťoval soud Dvořáček, Lackovi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
