Parodie je v lidské civilizaci hluboce zakořeněna. Už lidoopi vykazují silný sklon k napodobování, ovšem komika je u nich zřejmě nezáměrná. Lidem je humor vlastní a žertovné napodobování jim odedávna umožňovalo vyrovnat se s projevy, které je jinak znepokojovaly či popouzely - s důstojnými gesty vládců, tajemnými rituály šamanů, podivnými zvyklostmi cizinců či rozličných výstředních existencí. Parodie to vše uvedla na pravou míru a zlidštila znevážením. Ve středověku byl předmětem parodií často náboženský kult, v moderní době kultura, která náboženství do značné míry nahradila. Oblíbené jsou zvláště literární parodie, které mají bohatou tradici i v české literatuře. V současnosti je asi nejznámějším představitelem žánru Michal Viewegh, který si jej poprvé vyzkoušel před sedmi lety v knize Nápady laskavého čtenáře a nyní se k němu vrací Novými nápady laskavého čtenáře.
Kolegové a kolegyně
Výběr autorů, z nichž si Viewegh střílí, je pestrý typově i národnostně a podobně rozmanité jsou i slabiny jejich literárního stylu, které s humorem demonstruje. U oblíbených spisovatelů středního proudu je parodována zejména zatuhlá věrnost manýrám, které je proslavily: u Saroyana arménský svéráz krášlený lyrickým mudrováním, u Bukowského vystupňovaná syrovost, jež se stává jakýmsi snobismem naruby, u Ballarda dráždivé propojení pornografie s masakrem. Zatímco tito autoři k manýrám spíš sklouzávají, výrobci bestsellerů je programově vynalézají. Faleš umělých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
