Rok 1975. Dne 30. dubna padl Saigon. Pro všechny Vietnamce to znamenalo konec války: muži se přestali obávat mobilizace, ženy nemusely trávit dlouhou službu v nemocnici, na poli či v továrnách a děti z Hanoje už nebylo třeba stěhovat na venkov před bombardováním. Každá rodina ztratila nějakého člena. Některé matky přišly o své syny nebo dcery. Padli za osvobození Saigonu. Padli - stejně jako 3 miliony jiných Vietnamců - za sjednocení země. Rok 2000. Pětadvacet let je dlouhá doba, ale rána se nezacelila. Dva miliony lidí v exilu, statisíce jich zůstaly na dně moře, statisíce byly popraveny či „převychovávány“ v koncentračních táborech bez naděje, že se odtamtud někdy dostanou. Další statisíce odletěly pracovat do různých zemí, kde se žádá levná pracovní síla. Tito lidé tam pak zůstávali: doma nemohli mít ledničku a televizi, jak slibovali státní představitelé kdysi v roce 1976.
Jen pro zvané
Pro vietnamské komunistické představitele byl 30. duben vždy dnem osvobození, dnem vítězství. Právě díky tomu dnu se stali středem světa a ještě dlouho poté se o nich mluvilo. Letos se velkolepé oslavy 25. výročí vítězství konaly již od začátku března - od Ban Me Thuat přes Da Nang, Nha Trang až po Saigon. Vietnam při této příležitosti žádá od USA účast na odstranění následků války. Ale na rozdíl od minulých let byly letošní manifestace sice velkolepé, leč v Ho Či Minově městě (Saigonu) se konaly v uzavřeném prostoru a jen pro pozvané. Proč? Obávali se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
