Pojem konfrontace, tak častý v článcích o skupinových výstavách, byl do uměnovědy přenesen z justiční praxe, kde označoval setkání dvou svědků tváří v tvář. Sestrám Válovým, které se narodily 13. prosince 1922 v Kladně jako dvojčata, nabídl osud možnost celoživotní konfrontace a ony se jí chopily. Výstava Jitka Válová - Květa Válová, obrazy z let 1948–2000 v pražském Veletržním paláci (do 28. dubna) ohromí nejen rozsahem, ale i dosahem jejich melodického dvojhlasu, v němž jsou shody i rozdíly vyváženy neobyčejně harmonicky. Atmosféru doby a její umělecké tendence tu vnímáme ve dvou liniích, které se vzájemně obohacují, zároveň však tušíme, že výstava mnohé vypovídá také o odvěkém, magií opředeném tajemství dvojnictví. Vnější okolnosti a životní děje se u obou sester téměř shodují. Vyrůstaly spolu, chodily do stejných škol, v letech 1945–1950 absolvovaly výtvarné školení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Emila Filly, roku 1954 založily s bývalými spolužáky skupinu Trasa, v letech 1957–1969 a 1991–1992 se účastnily všech jejích výstav a roku 1994 společně získaly cenu J. G. Herdera. Zůstaly svobodné a až do roku 1998, kdy Květa zemřela, žily a tvořily společně v rodném Kladně. Prolog i epilog výstavy tvoří vždy dvojice obrazů, z nichž každý namalovala jedna ze sester. Jde o výmluvný souzvuk dvou odlišných temperamentů, který charakterizuje celou expozici. Dva úvodní obrazy pocházejí z přelomového roku 1969. Květa Válová namalovala mohutné semknuté prsty…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
