Tam, kde se má po dlouholetém nepřátelství nastolit mír, a příkladem takové oblasti je Blízký východ, je zapotřebí souhra několika věcí. Jednak sem patří problémy vojensko-strategické, vysoká politika s ohledem na světovou rovnováhu sil: vyjednat mírové smlouvy, zajistit, aby fungovaly, a postupně dospět k normalizaci vztahů podle motta „dobré účty dělají dobré přátele“. Stejnou měrou se tu ale projevují problémy zdánlivě marginální, zkrátka místní politika s ohledem na každodenní život: co si lidi o sobě navzájem myslí, jak se vůči sobě chovají, co se píše v novinách, co se děti učí ve škole… Podívejme se na dva příklady z poslední doby, které ukazují, jak je nastolení skutečného míru - nejenom klidu zbraní na předem určené čáře - složité. V lednu, v době, kdy se začalo hovořit o možné normalizaci vztahů mezi Izraelem a Sýrií, vyšel v syrském vládou kontrolovaném deníku Tišrin článek, v němž šéfredaktor na adresu izraelských cílů mimo jiné napsal: „[Druhým cílem] je využívat mýtus holocaustu a obvinit kohokoli, kdo oponuje židovským lžím o holocaustu… včetně kontroverzního britského historika Davida Irvinga.“ Jakou důvěru pak může mít úmysl vyměnit území za mír, konkrétně řečeno Golanské výšiny nebo jejich část, za mírovou smlouvu se Sýrií? Vláda, která tento úmysl veřejně hlásá, nechá ve svých novinách ventilovat ty nejpokleslejší názory, názory, na které existují v mnoha zemích paragrafy. Pro mírovou dohodu je třeba partner, ale jak má být z Izraele partner, když…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
