Příčina černého rasismu Vojty Lavičky
Sedmadvacetiletý romský muzikant Vojta Lavička v poslední době radši vyhledává Romy. Z Neromů je už strašně unavený a přestává je mít rád, říká v rozhovoru Romové nejsou úplně tvárný národ (Respekt č. 10/2000). Zapomněl jen říct, zda se ona únava a neláska týká také Neromů, kteří ho obklopují: jeho ženy, spolupracovníků v práci a jeho kapely. S Romy nežije a nepracuje, ani rodiče ho romsky nenaučili. Kulturní rámec, v němž vyrůstal a žije, neměl ovšem vliv na jeho rozhodnutí být interesantní a stylizovat se do role černého rasisty. Češi, na rozdíl od Romů, mají takovou vlastnost, fantazíruje Vojta Lavička, že nedokážou mluvit zpříma, někomu vynadat, že je třeba hajzl. Přál bych mu zažít kritizování a vyjednávání v tradiční romské společnosti; je to složitý kulturní rituál hierarchické a zároveň kolektivní spravedlnosti, náročný na přemýšlení, empatii i čas. O morálce Romů a Čechů toho ví Vojta Lavička pramálo, jen tak plácá, tu o českých pseudohumanistech, vůči Romům nekritických, tu o afirmativních akcích, které se prý obrátily proti Romům. Interesantně také posuzuje mé předsednictví Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity. Podle něho to byla „nejvyšší instituce, kde mohli Romové rozhodovat sami za sebe“, a já jsem z ní udělal svůj poradní orgán. To mi málem vyrazilo dech - v komisi jmenovaných Romů a náměstků ministrů byli…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
