Reforma soudnictví byla od počátku soudcovská, politiky přímo odmítaná. Všechny protagonisty však spojovalo poznání, že zaostalá absolutistická soudní doktrína svou těžkopádností, úřednickým hulvátstvím, vnitřním elitářstvím a podlézavostí vůči politice selhává v prostředí moderního státu po všech stránkách. Také Evropská unie nám to dala opakovaně a právem najevo. České soudnictví je málo efektivní a trpí závislostí na politice. Všem bylo jasné, že osud reformy závisí na vnějším právním, stejně jako na vnitřním mravním vývoji a je podmíněn souhlasem politiků a tolerancí soudců. Jedno bez druhého činí z reformy nebezpečný experiment.
Mediálně neschopní
Devadesát procent výkonu soudnictví se odehraje v mysli soudce. To málo, co dobrý soudce potřebuje pro kvalitní výkon, ovšem musí mít vždycky: stabilitu postavení (tedy časově neomezený mandát a nepřeložitelnost bez jeho souhlasu), ekonomickou nezávislost a motivaci nestranně a v rozumné době řešit svůj případ. Každá reforma musí především vytvořit prostor pro uplatnění dobrých soudců a vytěsnit ty špatné. Místo plebejství a primitivního kariérismu je třeba vpustit do světa spravedlnosti vznešenost a využít mravního a intelektuálního potenciálu soudců. Jisté je, že dva z hlavních aktérů reformy - ministr Motejl a jeho náměstek Baxa - vstoupili do exekutivních funkcí s představou, že tato nová role jim usnadní ideové záměry naplnit v praxi. Tady se však idea naplno střetla s politickou realitou.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
