Dva nové zákony by měly letos usnadnit styk občanů s úřady. Prvním je zákon o svobodném přístupu k informacím, druhým zákon o veřejném ochránci práv - ombudsmanovi, který vstoupí v účinnost koncem února. A tak zatímco vláda shání pro ombudsmana budovu, veřejnost si klade otázku, zda bude jen „novým úřadem navíc“, jak tvrdí jeho odpůrci, nebo zda se stane slibovanou oporou pro ty, kteří vedou nerovný boj s byrokratickou saní. Co můžeme od nového ochránce či ochránkyně práv očekávat?
Špatná správa
Prvního ombudsmana ustavil v roce 1809 švédský parlament; ve světě se tento institut rozšířil až od poloviny 20. století, což souvisí s rychlým růstem byrokracie. V roce 1962 byl ustaven první ombudsman mimo Skandinávii, na vzdáleném Novém Zélandu. Dnes po světě působí více než 80 národních ombudsmanů, z toho 27 v Evropě. Původní švédský vzor se přitom přizpůsoboval místním podmínkám; v některých zemích má ombudsman zvláštní poslání při ochraně lidských práv. Českého ochránce však lze přiřadit k tradičnějšímu typu parlamentního ombudsmana pro administrativu, modelu známému z Velké Británie. Pro pochopení poslání ombudsmana v oblasti administrativy je klíčový pojem „špatná správa“. Tento pojem ilustruje tzv. Reidův katalog, který sestavil v roce 1993 britský parlamentní ombudsman. Řadí sem například nezdvořilost či hrubost, odmítnutí zodpovědět rozumné dotazy, vědomé poskytnutí zavádějících rad, projevení předsudků či zaujatost a stranickost úředníka.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
