Na začátku února uplynul rok od smrti sarajevského urbanisty a spisovatele Raymonda Rehnicera, pozoruhodného muže, který se po zničení svého milovaného města v roce 1992 rozhodl žít v Praze. Zdejší kulturní společnost v něm získala cenného partnera, příjemného a srdečného společníka, oblíbeného pedagoga a diskutéra. Především však myslitele, schopného vnášet do českého prostředí onen druh uvažování, kterému je vlastní otevřenost ke světu a neklidná a nikdy nenasycená intelektuální zvědavost. Rehnicer na vlastní kůži prožil barbarský vpád do svého multikulturního města, byl svědkem jeho destrukce, viděl, jak jsou obyvatelé rozdělováni a hodnoceni podle nacionálního klíče a jak ten rozhoduje o právu na přežití. Jeho etnický původ byl židovský; narodil se v Chorvatsku, vyrůstal v Srbsku, žil v Bosně, označoval se za „Jugoslávce“, ale pocitem a přesvědčením byl sarajevský kosmopolita. Rehnicer ve svém pražském exilu naléhavě vystupoval na obranu hodnot, jejichž zhroucení zažil. Jeho první česká kniha Tráva a sloni (1993) obsahovala ve své deníkové části jedno z prvních literárních svědectví z bosenské války, esejistická část hledala její kořeny a zdroje. Rehnicer je jednoznačně viděl v náklonnosti k nacionalistické nákaze, která podle něj tvoří smrtelný hřích evropské civilizace. On sám toužil po tolerantní a multikulturní společnosti, rozvíjející se v kultivované soutěži a kooperaci etnik a vyznání, setkávajících se na svobodném území města. Svou konkrétní „utopii“…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
