Když v pátek v senátním amfiteátru skončil ústavní proces s Billem Clintonem, ve Washingtonu převládla úleva. Nehledě na tutlanou radost nebo špatně potlačované zklamání, všichni zasvěcení si oddechli, že nekonečná sága vyšetřování, tiskovek, pózování a lhaní je za námi.
Média na pomoc
To je bizarní. Byli jsme přece svědky historického momentu. Ústavní obžaloba potkala jen dva z dosavadních 42 prezidentů. Že by únava z břemena dějin? Jenže bizarností bylo na „aféře impeachment“ víc. K vrcholům nelze nezařadit Clintonovu obhajobu z pera Gabriela Garcíi Márqueze v internetovém magazínu Salon. Snad se chtěl Márquez prezidentovi revanšovat za poklonu, kterou mu Clinton vysekl, když označil Sto roků samoty za svůj nejoblíbenější román. Levným mačismem a sebezahleděností prodchnutý Márquezův blábol v Salonu skoro vypadá na ztrátu soudnosti, ale člověk nemůže ztratit, co nemá. Což je v případě velkého spisovatele a přítele Fidela Castra pravda zejména v otázce jeho politického vkusu (Márquez se v článku chlubí, jak říká Clintonovi v sídle Williama Styrona na Martha's Vineyard, že by si měli s Fidelem sednout a pořádně si promluvit; Márquez věří, že by tak všechny americko-kubánské problémy byly okamžitě vyřešeny).Média obecně se stala Clintonovým nechtěným a paradoxním spojencem, když omíláním kauzy po celý rok - každý den a každou hodinu - Američanům impeachment jednoduše otrávila. Ani na televizní seriál E. R. se nelze dívat s potěšením každý den, a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
